Strávil jsem roky v takové továrně.

Vyráběli jsme tam gumové a termoplastové koberečky do aut. Sám jsem měl v autě – než jsem ho prodal a začal se pohybovat téměř výhradně pěšky, abych si mohl dát cestou z práce cigáro a chůzí tak udělat nutné minimum pro své zdraví – textilní koberce, které byly lehké a měl jsem v autě díky nim pocit, že sedím v motorovém pokojíčku. Gumové koberce, které jsme vyráběli, bych si do auta dobrovolně nedal, byly, abych použil výrazu jiného velikána z továrny, Charlese Bukowskiho, „těžké jak děvky“ a uvolňovaly se z nich výpary, což určitě nechcete, i když v autě nevozíte děti. Což jsem vozil. Práce v továrně byla spíš jednotvárná než těžká, jsem si říkal. Hodná paní fyzioterapeutka, ke které teď chodím s bolavými zády, mi ale sdělila, že „ty záda máte teda strašný“.

Za ty roky práce ve fabrice jsem slyšel víc muziky než do té doby za celý život. Dovzdělal jsem se stovkami hodin přednášek, audioknih, rozhovorů a besed z oboru psychologie, ufologie, ekonomie, filozofie a okultismu a zejména v mužských šatnách absolvoval intenzívní kurz pičismu, kurvologie a nahovnologie. Mužské šatny všech továren světa jsou natlakovanými parními hrnci, suterénními generátory protitlaku, kterým kompenzujeme obyčejnou lidskou touhu po naplnění a dobrém životě.

Když jsem v práci přišel „na dílnu“, dostal jsem lisovací příkaz, tzv. „úkolák“. V něm se uvádělo kolik čeho mám vyrobit a z čeho to mám vyrobit. Třistapadesát tahů znamenalo třistapadesátkrát během osmi hodin zmáčknout čudlík, nechat lis do lisovací formy vstříknout roztavený granulát lisovací směsi, a když se lis automaticky otevře, vytáhnout odtamtud dva autokoberce. A znovu.

Vždycky jsem si na začátku šichty říkal, že třistapadesát není zas tolik, teoreticky bych to měl zvládnout ajn cvaj. Ale když jsem to propočítal, vycházelo to s jednou přestávkou na téměř přesně osm hodin. Sakra. Budu tady muset vážně stát tak dlouho, jako by mi trvala cesta do Prahy a pak ještě zpátky? Vzpomínl jsem, jak k uzoufání dlouhá se mi zdála ta cesta, když jsem byl mladší a plný sil. Naštěstí v práci máte co na práci, takže práce utíká rychleji. Dokonce tím rychleji, čím rychlejší hudbu si pustíte do sluchátek. Sluchátka jsme měli naštěstí povolena. Během některých ranních směn byla ovšem zakázána kvůli kontrolám práce a tak. Během dvou hodin bez hudby nebo audioknihy jsem pak samovolně začínal mluvit nahlas sám se sebou.

Zpravidla jsem si ale hudbu nechával na poslední dvě hodiny šichty, kdy už člověk nemůže, ale musí a má mysl tou dobou pravidelně zalétavala k existencialismu a jiným souvisejícím otázkám okolo smrti a beznaděje. Chápal jsem, že si během těch osmi hodin mohu dělat v podstatě co chci. Jedinou podmínkou bylo, abych ve zbylém volném čase stihnul „podat výkon“ neboli splnil předepsanou normu.

Následný objev, že se mi tak vedle psaní básní a audiostudia stalo lisování autokoberců produktem vedlejším a skutečnost, že si toho všiml i někdo jiný, ze mě nakonec udělal spisovatele. Zalíbila se mi reálnost představy přestat chodit do práce, maximálně nejít do práce dál, než do vedlejšího pokoje, protože věřím, že člověk původně nebyl stvořen k práci. Za dlouhá léta strávená v savanách jsme v nich zanechali nesmazatelný otisk, který má veskrze negativní dopad na naši pracovní morálku, potažmo na vše, co je složitější než pořádný klacek, neřku-li strojům, co se z tajemných důvodů samy pohybují.

Vrozená nedůvěra se odráží zejména v našem odtažitém vztahu k autům. Málokdy se najde skupina více než 1,3 člověka (což je prý současný průměr počtu lidí v jednom jedoucím autě), proto do nich sedáme s odporem a to je znát v otrávených výrazech řidičů v kolonách. Ve skrytku srdce toužíme po společnosti, jsme konec konců stádními tvory. Ale jedeme-li autem, musíme po jednom a jsme z toho pak smutní.

Práce v továrně se také vyznačuje tím, že málokoho naplňuje. V továrně se proto vyskytuje zvláštní druh lidí, kteří VĚDÍ, jak dlouho se má pracovat, jiní zase jak se má pracovat nebo co si na tu příležitost obléct na sebe. Dětská touha letět do vesmíru nebo řídit ponorku se tajemným způsobem transformovala do práce v továrnách, korporacích, u ambicióznějších z nás do managementu kvality, technologie výroby a ti nejšťastnější místo řízení atomových ponorek ředitelují alespoň výrobě nafukovacích gumových člunů. Nikoho to nebaví, ale všichni jsme tak nějak rádi, že máme čím se zaměstnat.

A tak pytlíkujeme žití, něco nám chybí, ale nevíme co. 

Proto chlastáme a kupujeme věci, malujeme obrazy a píšeme básně, lámeme rekordy. Rodí se nám děti, tak nějak automaticky, doufáme, že budou lepší než my a těm to celé předáváme, do jejich nových hlaviček, otloukaných našimi radami, jak pytlíkovat svět institucemi, plnými nešťastných úředníků, ztracených v podnikových softwarech, ale zoufale toužící vzlétnout někam pryč, k Slunci a nebi, od flegmaticky zářících monitorů k něčemu opravdovému. Vzlétnout a konečně být šťastný.

Ale i teď zatímco tohle píšu a vy tohle čtete, chlapi v továrnách jako v tlakových hrncích s omyvatelnými chodbami a plechovými převlíkárnami pracují a vyrábějí koberce do aut z gumy, která už není gumou, jen pouhou napodobeninou, protože je to levnější, ale vyrábět se musí pořád stejné množství a raději větší, protože na ředitele tlačí jiný ředitel a ten si něco začal s účetní a to ho bude něco stát, pošle tedy mladého normovače a normovač si vzal hypotéku, protože se mu narodilo první dítě, ale on je většinou v práci a dítě půjde zanedlouho do školky, protože manželka bude brzo muset taky do práce, zase zpátky za kasu nebo k pásu nebo za počítač dělat grafy zmetkovitosti.

Normovač stojí chlapům za zády a koumá, kde by se dalo přidat a hlídá čas do konce směny a chlapi dřou pořád stejně, dřou brzy ráno i pozdě v noci a o pauze se scházejí na cigáro, rovnají si záda, plivou, pičujou a pak ztichnou a chvíli jenom dýchají a dívají se před sebe nebo nad sebe, vymýšlí, co ještě říct, protože ticho je nepříjemné. Po nebi mezi komíny přeletí pták a když zmizí z dohledu zase hledí před sebe, dívají se na hodinky, jestli stihnou ještě jedno cígo a řeknou „nasrat“ a zapálí ho, plivnou na zem a je prosinec, třičtvrtě na dvě v noci, dvacátéprvní století.

Ty snad dnes nejsi vůbec lidský, Marlowe…

Trychtovací úmořád, omlouvám se

Trychtovací úmořád, omlouvám se

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy:"We are here to help each other to get through it — whatever it is." A Traklovo "whatever it is" je opojné, magické i hrozivé. Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se...

Jsou věci tak krásné

Jsou věci tak krásné

na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Fotky

Fotky

Většina fotografů fotí lidi.
To je napůl výhra.
Nebo jen ženské, to je
úplná výhra.

Jeden
známý herec
se dal slyšet, že chce

Neděle

Většinu dopoledne jsme
s dětmi venku.
V lesním jezírku
trénují žabky,
sojka a káně
nad námi létají
sem a tam nebo
v kruhu.

Brodíme se
kupami tlejícího listí;

Můj komín

Můj komín

Vstávám teď ráno tak brzy,
že můj tovární komín
ještě svítí jeho
svou karmínovou září.

Připomíná mi můj
tvrdej chleba, když

Snus

Tenhle švédský
žvýkací tabák mi dělá dobře.
Mám ho vzadu
za tváří a
když se na sebe
ráno dívám
do zrcadla po tom,
co jsem několik hodin psal
báseň o zácpě,

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

"It's not gonna happen" a "Fuck" — píp. Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při...