Vyberte stránku

Můžeme si o sobě myslet, co chceme, ale teprve když nám to potvrdí někdo druhý, je to na beton.

V úterý 7. prosince 2021 mě vlídná a laskavá kamarádka mé ženy, která je kariérovou poradkyní, zdarma a bez možnosti ji nejprve ohromit osobním důvtipem ujistila, že jsem prý spisovatelem. Chci říct, že jsem jí vděčný za doporučení, které jsem obdržel, ale zároveň cítím povinnost se za to omluvit.

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Jedním z nich, jak ji podezřívám, byla má paní profesorka češtiny. Když jsme se po letech stali přáteli na facebooku, přiznal jsem se jí, že jsem zfalšoval svůj referát z Apokryfů Karla Čapka (ano, pracoval jsem s nedostižnou předmluvou Ivana Klímy) i referát o Williamu S. Burroughsovi, kdy jsem jako ukázku použil svou vlastní psychedelickou slátaninu, abych si během čtení referátu před třídou užil svých tajných patnáct minut tiché slávy. Tímto se jim dodatečně omlouvám.

Na tak liberální škole, jakou byla pražská konzervatoř v devadesátých letech minulého století jsem si – věřte nebo ne – mohl při psaní maturitního slohu po cestě z WC ve školním bistru koupit regulérní kelímek čepovaného piva, který jsem si donesl do třídy, postavil jej na stůl a než jsem jej vypil, měl jsem hotový smyšlený příběh o surrealistické noci v Paříži s kráskou z Modiglianiho obrazu.

Fotograf Jan Saudek řekl, že „fotografie je podvod, kterého se ovšem rád zůčastnil“. I být spisovatelem považuji za podvod – vyděláváte peníze, kristepane, PSANÍM?! Panebože, každý přece umí psát, v dnešním světě to ani jinak nejde. Je to jako umět chodit nebo jíst. Rozesmívají mne románové manželky spisovatelů, které říkají: „Roger celé dopoledne psal!“ nebo „nesmíme ho teď rušit, píše…“

Spisovatel a rabín Karol Sidon říká, že vymýšlí divadelní hry v tramvaji. A když ji vymyslí, není prý už třeba ji psát, hra už existuje. Protože jsou přesvědčeni o velikosti svých myšlenek, nutí někteří spisovatelé druhé lidi, aby jejich myšlenky četli a dokonce o nich dál přemýšleli. Já se v tom případě budu snažit své myšlenky korigovat a jsem přesvědčen, že se mi to sem tam i podaří. Protože jak říká Karol Sidon: „co chcete komu říkat?“

Psaním se člověk může osvobodit. Na chvíli. Jako když namalujete obraz nebo vyfotíte fotku, která vám vezme dech. Vytvoříte realitu, po které toužíte a povznesete se tak ke své duši. To stojí za to.

Spisovatelé tedy píší, zatímco spousty chlapů v továrnách vdechuje horoucí sírovo-kaučukové výpary, potí se pod dálnicemi zářivek nad nimi, na nočních směnách v půl čtvrté ráno sotva pletou nohama, sledováni důkladnými kamerovými systémy, jenž slouží „k ochraně majetku“. Ale co je tak životně důležité, že se to musí vyrábět i v noci? Nafukovací čluny?

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.