Vždycky dostanu lepší náladu, 

když si přečtu Vonneguta nebo Hellera. Zároveň mě zachvátí nezřízená touha po sebevyjádření. Během života jsem získal  nejasný pocit, že by to mohlo mít nějaký smysl. Je to taky jedna z mála činností, které se dají dělat, když bydlíte v paneláku. Tak to dělám.

Malá a kulaťoučká paní učitelka Krátká na mě při češtině volávala: „Honzo, češtináři, prober se!“ Vím, další věci se přece dají dělat mimo panelák. Ale znamená to potkávat venku další lidi. Já se lidí bojím. Mám reálnou obavu, že zjistím, že drtivá většina z nich je chytřejší než já. Že dovedou přestat kouřit, zvlášť teď, kdy cigára stojí víc než před pár lety doutníky. Že znají struktury vlád a vědí, kudy tečou a jak fungují peníze. Tohle já nevím. Antonín Dvořák měl prý panickou hrůzu z toho, že bude muset jít žebrat. Já si nedovedu překontrolovat výplatní pásku. Kontroluji pouze poslední číslo dole. Někdy.

Už pátý měsíc jsem doma s bolavými zády. Můj stařičký řecký lékař tvrdí, že mám „změny v meziobratlovém prostoru“. Několikrát jsem se ho ptal, co to znamená, ale nechce říct. Asi lékařské tajemství.

Co se financí týká, jsem teď zcela odkázán na dobrodinní našeho sociálního kapitalistického systému. Rád bych se z něj úplně vymanil, ale nevím jak. Nic totiž neumím. Neumím např. přimět doktorovu zdravotní sestru, aby konečně odeslala někam něco, co se jmenuje lístek na peníze. Od té doby, co se opravdové peníze víceméně nepoužívají, žiju bez nich a pohyb imaginárních částek z účtu na účet se děje po celé roky automaticky a mimo mně. Nedělám pro to nic, leda že každý den vstanu ve stejnou hodinu a odejdu někam, kde trávím osm hodin něčím, o čem si, když to skončí, říkám

co to sakra mělo bejt?

Pět měsíců jsem z toho teď venku a po ránu civím z okna a závidím lidem, kteří za rozbřesku spěchají po chodníku, spěchají s dětmi do blízké školky a za chvíli letí zpátky. Denně. Vídám školáky, jak za deset osm utíkají s aktovkami. Kam? Chci říct Proč?

Naaah, vím to, taky jsem to absolvoval. A znám snad strukturu vlády, finanční toky a tak? Nevím ani co jsou roxory. Ale pamatuju si tohle: ový, istý, ičelý. A nakloněnou rovinu a Toricelliho zákon. Jen nevím, co to je.

Nejradši jdu do lesa. Nejsou tam žádní lidi. Jako naposled — stojím v lese a fotím křoví, to zvládám. A najednou se ozve zvuk. Zvířecí zvuk a nikde nikdo. Rozlížím se a ježí se mi zbytky vlasů. Automaticky vezmu klacek a říkám si:

„Jendo, tohle je nepochybně okamžik s výrazným psychologickým potenciálem.“

V jedné ruce mám totiž klacek, ve druhé mobil. Jen si to představte. A co mi tak bude víc platné, když dojde medvěd? Stihnu si brnknout pro pomoc? Co se vůbec dělá, když se potká medvěd? Nejspíš se stojí s mokrem v kalhotách a zírá. Možná bych strachy zapomněl slovo medvěd a jen zkoprněle čuměl na obrovskou mocnou sílu, hleděl bych na krále lesa nebo v tu chvíli prostě krále všeho.

Ten klacek v ruce ale okamžitě přijal mé teplo a byl jsem překvapený, jak známý to byl pocit. Když jsem si odmyslel jména a označení všeho, co bylo kolem — že strom je stromem, křoví je křovím a medvěd medvědem, dostavil se uchvacující pocit ohromného tajemství. Obklopilo mě a jakkoli jsem přemýšlel o tom, že by to přece mělo být aspoň trochu děsivé, strnul jsem, jak přátelské a důvěrně známé bylo všechno kolem. O ruku se mi otřely holé větvičky mlází a já viděl, že jsme se znali před dlouhými, dlouhými staletími. S klackem jsem chodil, vstával i ulehal. A mobil? Zbláznili jste se? To je na co? Strčil jsem ho do kapsy.

Ohroměně jsem pak viděl tohle:

Známe rostliny, pojmenovali jsme stromy, zvířata, řeky a říkáme tomu všemu Příroda. Vyjedeme si z města někam do přírody, na ty panorámata. Stojíme v té přírodě a nějak se nic neděje. Woody Allen řekl, že nesnáší countryside, protože tam nic není. Já ho chápu.

I když víme, že stromy vyrábějí kyslík a bublání vody produkuje tisíce alikvótních tónů, jenž lahodí našim uším, brzy přijde chvíle, kdy nás napadne, že je to nuda. Tak zpátky do aut a domů na telku.

Ohromující neznámo, které jsem uviděl, bylo fascinující. Viděl jsem, že vlastně vůbec netuším, co je strom. A přistoupil jsem na hru, že nevím nic o ničem, že mohu být pouhým svědkem.

A tehdy všechno promluvilo:

spadané listí pod nohama, lesní balvany poprášené sněhem. Dokonce jsem viděl, jak balancuju na jedné noze na kamenech u řeky, když přibíhá divoké zvíře, obrovská šelma, která mě lehce uloví, i když jsem ozbrojen oštěpem. V neschůdném terénu po mně skáče a je konec. To je život.

A řeka! Zůstal jsem dřepět při břehu a zíral, jak voda (kdo je voda?) přitéká ke mně, zve mně k sobě, míjí a plyne dál a tak pořád, po věky. Žádný jiný zvuk, jen bublání a pak výkřik letícího ptáka na lesem. Všechno je tajemstvím. A je to opojné. Jsem totiž uvnitř něho, jsem jeho součástí. Ale pojmenuj to, postav se nad to a je to pryč.

Večer se kouknem na film, máme k tomu něco dobrýho? A před barákem říkám onehdy našim klukům: „Ty klacky necháte venku.“ Vždycky ně mě hledí, zmazaní v obličeji a zář dálek jim pohasne v očích. V paneláku se přece taky dají dělat věci. Třeba psát o tom, co jsem kdysi měl a teď už ne.

Husky & dívka

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,