Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, 

jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil prášky alkoholem, se nakonec ve čtyřiaosmdesáti doma tak praštil do hlavy, že už nevstal. So it goes. Burroughs za pomoci metadonu sice přežil Ginsberga i Cassadyho, ale pak si ho našel infarkt. Hunter S. Thompson, autor Strachu a hnusu v Las Vegas a Ernest Hemingway byli a zůstanou chrabrými pionýry (najděte si to).

Abych se trochu vytáhl sám před sebou, snažil jsem se po léta upít k smrti. Není to ale tak snadné jako ve filmu. Vždycky se vám nejdřív udělá příliš dobře na to, abyste to chtěli skončit a potom je vám zase tak zle, že už na to nemáte sílu. Podnapil jsem se tedy jednou na kuráž a pak schroupal své dvě balení antidepresiv, co jsem měl doma. Pěkně to tehdy zpracovala šikovná Žaneta Nives. Když nezabralo ani to, zmalomyslněl jsem a napásl se aspoň muchomůrek u nás na hřbitově. Bylo to v noci, pršelo, muchomůrek tam byla spousta a byly rozbředlé. Celé to bylo takové nepoetické, a tak jsem šel domů.

Ukradl mi to pak Mika Waltari pro svůj netypický román Čtyři západy slunce. Využil to sice se značnou uměleckou licencí, jak se dnes říká, protože zatímco já se doma jen vyzvracel z podoby, on tvrdí, že muchomůrky naložil nejdřív do láhve s koňakem. Po požití se pak dostavily vize animy a velké matky, ženského mnohobožství v podobě nočních rusalek, mluvících rákosů atd.

Já, abych zkusil vytřískat alespoň nějaký námět, rozhodl jsem se skočit do propasti, ze skály, jako Castaneda. Když z toho zas nic nebude, chvilku aspoň poletím. Dorazil jsem tedy na místo určení. Měl jsem strach. Podíval se dolů ze srázu a najednou se mi zdálo, že se kolem mě začíná rozsvěcet jakási neviditelná záře. Celé místo v lese začalo — jinak to říct nejde — zářit. A zdálo se mi, že slyším hlas. A ten hlas řekl, překvapilo mě to: „můžeš zůstat, jakým jsi.“ Doslova takhle. Vlastně to bylo takové multimediální emocionální razítko — všechno najednou. V jednom okamžiku jsem slyšel hlas, cítil hlas, viděl světlo, slyšel a cítil poselství. Uklidnilo mě to, tak jsem od všeho upustil a vrátil se domů.

Když jsem si to později v hlavě pospojoval, usnesl jsem se, že jsem nesmrtelný. To je přece taky téma a byla z toho nakonec i báseň.

Jedna z mých babiček zemřela, když jí bylo rovných sto let. Její syn, můj otec letos oslavil devadesát. To je taková malá nesmrtelnost.

Touto nekomplikovanou úvahou mi vychází, aniž bych si jakkoli nárokoval byť rezavou patentku na rozum, že čím míň člověk lpí na životě, tím víc se mu ho dostává. A naopak.

Celé civilizace zanikly. Čím víc se budeme snažit přežít, tím rychleji skončíme.

Náš svět, naše města už nejsou pro lidi.

Podle makrofilozofa Sedláčka už z poloviny žijeme ve virtuální realitě. A to je přece skvělé. Až tam budeme celí, nikam už nebudeme muset. Zážitky a pocity získáme virtuálně, jídlo nám přiletí dronem.

Abychom opravdu už nikam nemuseli, odstěhujeme se na záchod. Už teď existují borci, kteří, aby se nemuseli zvedat od počítače, sedí u nich v plínkách.

Tolik budeme toužit po zážitcích a aby nám bylo dobře, že budeme sedět na záchodě s virtuálními brýlemi od googlu.

A to bude konec.

„Neměl jsem absolutně žádný důvod, vydat se jakýmkoli směrem.“

— Kurt Vonnegut v čase 1:13 ve filmové verzi jeho vlastní knihy Matka Noc. Hudba: Cantus in Memoriam Benjamin Britten, Arvo Pärt.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.