Nesmrtelnost

Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, 

jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil prášky alkoholem, se nakonec ve čtyřiaosmdesáti doma tak praštil do hlavy, že už nevstal. So it goes. Burroughs za pomoci metadonu sice přežil Ginsberga i Cassadyho, ale pak si ho našel infarkt. Hunter S. Thompson, autor Strachu a hnusu v Las Vegas a Ernest Hemingway byli a zůstanou chrabrými pionýry (najděte si to).

Abych se trochu vytáhl sám před sebou, snažil jsem se po léta upít k smrti. Není to ale tak snadné jako ve filmu. Vždycky se vám nejdřív udělá příliš dobře na to, abyste to chtěli skončit a potom je vám zase tak zle, že už na to nemáte sílu. Podnapil jsem se tedy jednou na kuráž a pak schroupal své dvě balení antidepresiv, co jsem měl doma. Pěkně to tehdy zpracovala šikovná Žaneta Nives. Když nezabralo ani to, zmalomyslněl jsem a napásl se aspoň muchomůrek u nás na hřbitově. Bylo to v noci, pršelo, muchomůrek tam byla spousta a byly rozbředlé. Celé to bylo takové nepoetické, a tak jsem šel domů.

Ukradl mi to pak Mika Waltari pro svůj netypický román Čtyři západy slunce. Využil to sice se značnou uměleckou licencí, jak se dnes říká, protože zatímco já se doma jen vyzvracel z podoby, on tvrdí, že muchomůrky naložil nejdřív do láhve s koňakem. Po požití se pak dostavily vize animy a velké matky, ženského mnohobožství v podobě nočních rusalek, mluvících rákosů atd.

Já, abych zkusil vytřískat alespoň nějaký námět, rozhodl jsem se skočit do propasti, ze skály, jako Castaneda. Když z toho zas nic nebude, chvilku aspoň poletím. Dorazil jsem tedy na místo určení. Měl jsem strach. Podíval se dolů ze srázu a najednou se mi zdálo, že se kolem mě začíná rozsvěcet jakási neviditelná záře. Celé místo v lese začalo — jinak to říct nejde — zářit. A zdálo se mi, že slyším hlas. A ten hlas řekl, překvapilo mě to: „můžeš zůstat, jakým jsi.“ Doslova takhle. Vlastně to bylo takové multimediální emocionální razítko — všechno najednou. V jednom okamžiku jsem slyšel hlas, cítil hlas, viděl světlo, slyšel a cítil poselství. Uklidnilo mě to, tak jsem od všeho upustil a vrátil se domů.

Když jsem si to později v hlavě pospojoval, usnesl jsem se, že jsem nesmrtelný. To je přece taky téma a byla z toho nakonec i báseň.

Jedna z mých babiček zemřela, když jí bylo rovných sto let. Její syn, můj otec letos oslavil devadesát. To je taková malá nesmrtelnost.

Touto nekomplikovanou úvahou mi vychází, aniž bych si jakkoli nárokoval byť rezavou patentku na rozum, že čím míň člověk lpí na životě, tím víc se mu ho dostává. A naopak.

Celé civilizace zanikly. Čím víc se budeme snažit přežít, tím rychleji skončíme.

Náš svět, naše města už nejsou pro lidi.

Podle makrofilozofa Sedláčka už z poloviny žijeme ve virtuální realitě. A to je přece skvělé. Až tam budeme celí, nikam už nebudeme muset. Zážitky a pocity získáme virtuálně, jídlo nám přiletí dronem.

Abychom opravdu už nikam nemuseli, odstěhujeme se na záchod. Už teď existují borci, kteří, aby se nemuseli zvedat od počítače, sedí u nich v plínkách.

Tolik budeme toužit po zážitcích a aby nám bylo dobře, že budeme sedět na záchodě s virtuálními brýlemi od googlu.

A to bude konec.

„Neměl jsem absolutně žádný důvod, vydat se jakýmkoli směrem.“

— Kurt Vonnegut v čase 1:13 ve filmové verzi jeho vlastní knihy Matka Noc. Hudba: Cantus in Memoriam Benjamin Britten, Arvo Pärt.