Muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger

Můj letitý přítel je barmanem ve svém vlastním baru. To je čiré štěstí. Ale ne v dnešní době. 

Historicko faktografická poznámka příštím generacím:

Vláda opět po osmdesáti letech nařídila segregaci skupin obyvatelstva. Zatím nebyly zřízeny pracovní tábory nebo se o nich neví. Televize dokola ukazuje obrazy falešných mrtvých těl jako výstrahu ostrakizované skupině obyvatel. Zničila velkou část ekonomiky protiprávním zavedením zvláštních opatření proti epidemii, která neexistuje, ale vláda dělá, že si myslí, že ano. Psychologové z Národního ústavu pro duševní zdraví tvrdí, že Bůh není a že víra v něj je popíráním důkazů dokazujícími, že Bůh neexistuje. Narostl počet náhlých úmrtí seniorů po aplikaci narychlo vyrobené vakcíny. Část lékařů a umělců protestuje. Evropská unie vydala prohlášení, ve kterém vyzývá vlády, aby ukončily segregaci. Lidé se bouří a stále víc jich vyhledává psychiatrickou pomoc, ale antidepresiva nezabírají. „Což víme taky“, řekli psychologové. Totalita se stala novou svobodou. Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens tvrdí, že vědomí člověka je vedlejší produkt, protože nemá žádnou biologickou funkci. Takže s tím koukejte žít nebo uvidíte.

Konec poznámky.

Než se stal barmanem ve svém vlastním baru, byl můj přítel vzdělán v anatomii člověka do té míry, že se nevyhnutelně stal přeborníkem v bodybuildingu, jemuž podal ruku sám Arnold Schwarzenegger. Kdyby tehdy nepotkal mě, stal by se nejspíš poradcem guvernéra státu Kalifornie v otázkách tělesné výchovy. On mně však bohužel potkal.

Seznámil nás můj spolužák z pražské konzervatoře, kam jsem přibyl kolem roku 1992 z pardubické konzervatoře po peripetiích, které by se daly označit jako Íkarův pád. V budově, na jejíž chodbách jste mohli fyzicky cítit jak závažná je vážná hudba, se na adepty studia vážné hudby mračily vážné busty mrtvých hudebních skladatelů. Když jsem poprvé vešel do třídy, kde měla začínat má první hodina, hodina kontrapunktu, uviděl jsem na tabuli bílou křídou namalovaný obří penis. Před tabulí stál brýlatý, hurónsky se smějící kluk. Několika zkušenými tahy rychle dokreslil i ochlupení pro blaho mračících se spolužaček. Tu kresbu jsem po letech spatřil znova. Slavný tatér Musa ji coby svou nejslavnější kérku vytetoval komusi na rameno. Vyhledejte si to, stačí zadat „musa penis“. Bylo mi osmnáct a většinu života jsem do té doby strávil studiem velmi vážné hudby. Přesto nebo právě proto se obrýlený, hurónsky se smějící kluk stal mým přítelem. Spolu jsme záhy sdíleli magnetofonové kazety tvrdého rapu, láhve tvrdého alkoholu a videokazety tvrdého porna.

Snad pro skupinu zájmů, kterou nazývali 3P („pivo“, „porno“, „posilovna“) se ti dva poznali v posledním „P“. Nevysvětlitelné prolnutí s mými zájmy v prvních dvou „P“ nevyhnutelně vedlo v dramatické setkání nás tří u barového pultu jedné z Potrefených hus. Ta se nám stala pevným referenčním bodem v pohnuté době devadesátých let, zběsile protékajícími našimi útrobami.

Abychom se něčím zaměstnali, začali jsme pracovat v obchodě s českým křišťálem. Vlastnila ho bulharská firma. Večer když jsme zavřeli, pořádali jsme i tam bujará matiné a čas od času jsme tak sklad i obchod zřídili k nepoznání. Někdy jsme přespali na záchodech, které jsme vystlali balícím papírem k balení českého křišťálu. Takovému noclehu jsme říkali „Prokrustovo lože“, protože místnosti WC byly malé a při spaní jsme museli mít nohy vystrčené ven ze dveří. Prokrustos byl chlapík v antickém Řecku, který u sebe laskavě nechal přespávat unavené pocestné. Mělo to ten háček, že když byl pocestný moc dlouhý, usekal mu části těla, které přečnívaly. A když byl moc malý, zase mu vytahoval nohy a ruce, dokud přesně nelícoval s postelí. Ta naše výhoda spočívala v tom, že jsme to večer měli blízko do hajan a ráno na záchod, ale kdykoli nás mohla překvapit mužná bulharská šéfová.

Nadějný potenciální poradce tehdejšího potenciálního guvernéra státu Kalifornie rozšířil velmi záhy své vzdělání o anatomii lidské mysli metodickým studiem filozofických pojednání o struktuře mezilidských vztazích s využitím alkoholu, které vypracovali John Fante a zejména Charles Bukowski. Tím byl pro potenciální politicko sociologickou funkci nadobro ztracen. Jeho ohromující svaly začaly atrofovat. Zmítal se mezi dvěma světy a noc noc uléhal k neklidnému spánku na Prokrustově loži.

Když už nás otravovali bohatí a nerozhodní zákazníci, oblékli jsme si modré balonové pláště bulharské asociace prodavačů, stejné, jaké měli za socialismu u nás knihkupci a zelináři a stáli v nich za pultem, odkud jsme se odmítali hnout. Na všechny prosby a otázky kupujících jsme odpovídali výhružným “Ne“. V krátké době jsme ovládli nadávky ve většině světových jazyků. Vlastně to bylo mé první skutečné zaměstnání. Po tom, co jsem konečně dokončil vážné studium vážných věcí okolo vážné hudby mi byl udělen diplom a titul, jenž mi nikdy neotevřel žádné dveře nikam – jak nám slibovali naši profesoři. Takže byl čas se trochu povyrazit. Ano, klepal jsem na nesprávné dveře.

V asociaci bulharských prodavačů skleněného tovaru, později ve svazu moravských skladníků i kongregaci uklízeček třetího věku, kde jsem působil krátce, za to významně, byl titul diplomovaný umělec víceméně nadbytečný, jedinou výjimkou byla snad funkce kulturního referenta v organizaci Anonymních alkoholiků, o čemž se vzápětí zmíním. Nadšení z prvního skutečného zaměstnání odstartovalo totiž můj alkoholismus. Ještě si vzpomínám, že jsem po jakémsi konfliktu s bulharským vedením dokonce strávil několik tichých měsíců v suterénním prostoru jednoho z dalších firemních obchodů, jenž se nacházel pod zlatnictvím, jenž provozovali Albánci. Určitou část devadesátých let jsem strávil v podzemí, kde jsem oprašoval skleněný surrealismus, četl a psal. Mým nejvýznačnějším dokumentem bylo odhalení komunistického agenta, co během sametové revoluce sehrál mrtvého studenta. Byl to otevřený dopis časopisu Reflex, k jehož odeslání nakonec nedošlo, neboť ozbrojené komando vtrhlo nahoru do obchodu a jak jsem se dočetl o pětadvacet let později v knize Přísaha, byla tato razie začátkem boje proti albánské mafii v Praze. Albánští prodavači byli kluci a děvčata, kteří posílali velkou část svých výdělků svým rodičům do Kosova. Tam tehdy zuřila válka a albánské prodavačky, které si chodily vařit kafe do kuchyňky, která byla vedle mého krámku v suterénu, nezřídka vycházely s očima zarudlýma pláčem.

Měl jsem tehdy denní tržby v řádech stokorun. Bral jsem 10K měsíčně, což byla tehdy závratná suma. Tehdy v devadesátých letech minulého století to nikomu nepřipadalo divné. Když jsem se vrátil zpátky nad zem a zpátky do obchodu, kde se nějaké české sklo občas skutečně prodávalo, většinu peněz, které jsme vydělali, jsme svědomitě zpátky investovali do alkoholu. To se mi bohatě vyplatilo. Mohl jsem pak díky tomu zdarma absolvovat dvouměsíční kurz jógy, arteterapie a skupinové terapie na uzavřeném protialkoholním oddělení pavilonu 31 v pražských Bohnicích. MUDr. Karel Nešpor, tehdejší primář, byl zapřísáhlým jógínem a vrcholovým abstinentem. Kurzem jsem prošel bez úhony a s víceméně trvalými následky. Vedl jsem si během něj deník, jemuž jsem z nedostatku jiné činnosti věnoval většinu volného času. Zatímco ostatní si denně zapisovali povinné tři věty (co bylo k snídani, obědu a večeři), já se zanášel několikastránkovým mudrováním a abych dál tříbil syntaxi a zabil čas. Brzy jsem psal povinné referáty o tom, proč a jak hodlají abstinovat po ukončení kurzu i několika dalším frekventantům kurzu, což mi od nich pokaždé vyneslo ještě jednu večeři.

V paměti mi neutkvěli mladí kluci zocelení nitrožilní aplikací pouličního zmaru a zoufalství, ale starší chlapi, kteří dlouholetým zapíjením prášků na spaní po hlavních televizních zprávách, nebyli schopni udělat dva souvislé kroky. Jednoho z nich pustili zároveň se mnou. Stáli jsme na zastávce autobusu. O pár domů dál bydlela má žena, která se právě odstěhovala z Vršovic, kde jsem bydlel v té době já, ale kterou jsem měl potkat až za pět let. Po léta jsme se v Praze jen o metry míjeli. Autobus nejel a on mi povídá: „Tak si asi dáme pivo, ne?“ Užasle jsem na něj hleděl a v duchu oceňoval jeho chrabrost. Ve svých pětapadesáti mířil zpátky někam do squatu. Pak přijel můj bus a já mu řekl: „Tak se drž se, vole,“ podali jsme si ruce a já se pak busem vzdaloval od své ženy a v čase se přibližoval směrem k ní a nastávalo jarní tání.

Sdílení našeho společného zaměstnání spolu s náročnou zkušeností s Prokrustovými loži nás posléze nevyhnutelně muselo rozdělit. Má cesta mne nedlouho na to zavedla do intenzívního kurzu jógy, jak jsem říkal, jeho vedla do jeho vlastního baru. Kdybyste do něj někdy zavítali, vězte, že vám pivo čepuje muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger. Muž, jenž pohrdl funkcí poradce guvernéra státu Kalifornie v otázkách tělesné výchovy proto, že byl příliš zběhlý v americké literatuře, hudbě i filmu. Člověk, zocelený roky strávenými na zrádném Prokrustově loži a můj přítel.