Moje babička Josefka, jejíž tatínek vlastnil hospodu, říkala, že „kdo spí, jako by jedl“. 

Byla to babička voňavá koláči a řízky, kulaťoučká, červenolící a tak se smála, že kdyby takovou babičku měla Božena Němcová, poslali by její Babičku do vesmíru spolu s Novosvětskou symfonií jako národní dědictví, světovou památku Unesco, nebo tak něco – víte, co mám na mysli. Kdybychom chtěli do vesmíru poslat důkaz neomezené lidské inteligence a vrcholné všestrannosti snoubící se v tváři pozemské Afrodíté, museli by poslat mou ženu. Má žena totiž – a to myslím zcela vážně – VÍ všechno. A nedosti na tom, ona i UMÍ všechno. Nastojte:

Mimo to, že ví, co jsou „roxory“ a „ztracené bednění“ (na rozdíl ode mne), vymyslela, vyměřila a objednala materiál a speciální nářadí na výrobu soustavy polic, která se nyní táhne přes celou stěnu naší ložnice. V té tak vzniklo místo na její maličký pracovní stolek, u kterého se věnuje studiu psychologie, marketingu, zdravé výživy, lidského těla, koučinku a vzdělávání dospělých a dětí, výrobě školních i neškolních pomůcek, karnevalových masek, kuličkodráh a podobně.

Umí malovat obrazy a vytvářet 3D nástěnné mandaly na plátně a vyvinula systém řazení poznámek z knih, přednášek a kurzů. Umí upéct, což je těžké, bezlepkové koláče i bezlepkový chleba lepší než jakýkoli kupovaný. Umí z mandlí vyrobit mléko bez laktózy a z ořechů získat mouku, naučila mě jak si vyrobit web a poradila, který hosting je nejvýhodnější. Přes víkend si ušila krásné červené kotníčkové barefoot boty z pravé kůže a všechny naše děti porodila sama doma. Při tom jsem ji držel za ruku, ale během většiny ostatního jsem v práci vytahoval z lisu autokoberce.

Když jsem ji uviděl poprvé, mé srdce přestalo bít. Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.

Po celé naše první setkání jsem byl němý touhou a zároveň odvodněný silným pressem, které jsme pili, a které jsem během oné první schůzky byl nucen v dlouhých přestávkách mezi mým mlčením jít asi dvacetkrát odložit na toaletu.

Nedávno se mi svěřila s obavou, že poslušnost je nová zodpovědnost a že až vymře poslední generace, která pamatuje komunismus, tak těm, co budou po nás to všechno, co se děje, bude připadat úplně v pohodě.

Kdyby má žena souhlasila, že se nechá vystřelit do vesmíru, byl by to kvantový skok pro samotný vesmír. Umí totiž nazpaměť i celou Nohavicovu Kometu.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.