Vyberte stránku

Moje babička Josefka, jejíž tatínek vlastnil hospodu, říkala, že „kdo spí, jako by jedl“. 

Byla to babička voňavá koláči a řízky, kulaťoučká, červenolící a tak se smála, že kdyby takovou babičku měla Božena Němcová, poslali by její Babičku do vesmíru spolu s Novosvětskou symfonií jako národní dědictví, světovou památku Unesco, nebo tak něco – víte, co mám na mysli. Kdybychom chtěli do vesmíru poslat důkaz neomezené lidské inteligence a vrcholné všestrannosti snoubící se v tváři pozemské Afrodíté, museli by poslat mou ženu. Má žena totiž – a to myslím zcela vážně – VÍ všechno. A nedosti na tom, ona i UMÍ všechno. Nastojte:

Mimo to, že ví, co jsou „roxory“ a „ztracené bednění“ (na rozdíl ode mne), vymyslela, vyměřila a objednala materiál a speciální nářadí na výrobu soustavy polic, která se nyní táhne přes celou stěnu naší ložnice. V té tak vzniklo místo na její maličký pracovní stolek, u kterého se věnuje studiu psychologie, marketingu, zdravé výživy, lidského těla, koučinku a vzdělávání dospělých a dětí, výrobě školních i neškolních pomůcek, karnevalových masek, kuličkodráh a podobně.

Umí malovat obrazy a vytvářet 3D nástěnné mandaly na plátně a vyvinula systém řazení poznámek z knih, přednášek a kurzů. Umí upéct, což je těžké, bezlepkové koláče i bezlepkový chleba lepší než jakýkoli kupovaný. Umí z mandlí vyrobit mléko bez laktózy a z ořechů získat mouku, naučila mě jak si vyrobit web a poradila, který hosting je nejvýhodnější. Přes víkend si ušila krásné červené kotníčkové barefoot boty z pravé kůže a všechny naše děti porodila sama doma. Při tom jsem ji držel za ruku, ale během většiny ostatního jsem v práci vytahoval z lisu autokoberce.

Když jsem ji uviděl poprvé, mé srdce přestalo bít. Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.

Po celé naše první setkání jsem byl němý touhou a zároveň odvodněný silným pressem, které jsme pili, a které jsem během oné první schůzky byl nucen v dlouhých přestávkách mezi mým mlčením jít asi dvacetkrát odložit na toaletu.

Nedávno se mi svěřila s obavou, že poslušnost je nová zodpovědnost a že až vymře poslední generace, která pamatuje komunismus, tak těm, co budou po nás to všechno, co se děje, bude připadat úplně v pohodě.

Kdyby má žena souhlasila, že se nechá vystřelit do vesmíru, byl by to kvantový skok pro samotný vesmír. Umí totiž nazpaměť i celou Nohavicovu Kometu.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.