Moje babička Josefka, jejíž tatínek vlastnil hospodu, říkala, že „kdo spí, jako by jedl“. 

Byla to babička voňavá koláči a řízky, kulaťoučká, červenolící a tak se smála, že kdyby takovou babičku měla Božena Němcová, poslali by její Babičku do vesmíru spolu s Novosvětskou symfonií jako národní dědictví, světovou památku Unesco, nebo tak něco – víte, co mám na mysli. Kdybychom chtěli do vesmíru poslat důkaz neomezené lidské inteligence a vrcholné všestrannosti snoubící se v tváři pozemské Afrodíté, museli by poslat mou ženu. Má žena totiž – a to myslím zcela vážně – VÍ všechno. A nedosti na tom, ona i UMÍ všechno. Nastojte:

Mimo to, že ví, co jsou „roxory“ a „ztracené bednění“ (na rozdíl ode mne), vymyslela, vyměřila a objednala materiál a speciální nářadí na výrobu soustavy polic, která se nyní táhne přes celou stěnu naší ložnice. V té tak vzniklo místo na její maličký pracovní stolek, u kterého se věnuje studiu psychologie, marketingu, zdravé výživy, lidského těla, koučinku a vzdělávání dospělých a dětí, výrobě školních i neškolních pomůcek, karnevalových masek, kuličkodráh a podobně.

Umí malovat obrazy a vytvářet 3D nástěnné mandaly na plátně a vyvinula systém řazení poznámek z knih, přednášek a kurzů. Umí upéct, což je těžké, bezlepkové koláče i bezlepkový chleba lepší než jakýkoli kupovaný. Umí z mandlí vyrobit mléko bez laktózy a z ořechů získat mouku, naučila mě jak si vyrobit web a poradila, který hosting je nejvýhodnější. Přes víkend si ušila krásné červené kotníčkové barefoot boty z pravé kůže a všechny naše děti porodila sama doma. Při tom jsem ji držel za ruku, ale během většiny ostatního jsem v práci vytahoval z lisu autokoberce.

Když jsem ji uviděl poprvé, mé srdce přestalo bít. Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.

Po celé naše první setkání jsem byl němý touhou a zároveň odvodněný silným pressem, které jsme pili, a které jsem během oné první schůzky byl nucen v dlouhých přestávkách mezi mým mlčením jít asi dvacetkrát odložit na toaletu.

Nedávno se mi svěřila s obavou, že poslušnost je nová zodpovědnost a že až vymře poslední generace, která pamatuje komunismus, tak těm, co budou po nás to všechno, co se děje, bude připadat úplně v pohodě.

Kdyby má žena souhlasila, že se nechá vystřelit do vesmíru, byl by to kvantový skok pro samotný vesmír. Umí totiž nazpaměť i celou Nohavicovu Kometu.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů