V druhém týdnu koronavirové karantény  (březen, 2020) jsem si zapsal sen, jehož význam nyní, po necelých dvou letech pozoruhodně zesílil. 

Začátek i konec snu jsou velmi zajímavé a s odstupem času mne vyděsilo, jak moc korespondují se současnou situací. Píšu to proto, aby se v tom někdo, kdo to má podobně, necítil tak sám:

V tomto snu byl svět buldozery srovnáván se zemí. Lidé ale věřili, že svět naopak budují. Ze zbytků lesa pak vybíhají bobr a hyena, oba zápasící a oba velmi vzrostlí. Pilný, vynalézavý a vytrvalý bobr je však hyenou poražen.

V africké kultuře jsou hyeny symbolem temných rysů a nesmrtelnosti. Jako totemové zvíře mají schopnost oddělit pravdu od lži.

Po svém vítězství se hyena objevuje v nemocnici. Ne však ve své zvířecí podobě, nyní se podobá člověku. V nemocnici je obvyklá spousta lidí, ale lidská hyena se zaměří na mne. Její obličej se na okamžik změní v hyení. Po čtyřech se rozbíhá ke mně. Klackem ji biju po ramenou a po hlavě, snažím se zasáhnout její vyceněné tesáky. Hyena však odolává, rány jí nevadí, dokonce zachytí do tlapy můj klacek a ohne jej, jako by byl gumový. Utíkám.

Hyena mne pronásleduje nejprve do práce, kde je najednou spousta nových kolegyň a kde já navazuji družný hovor i s kolegy, které jinak znám pouze od vidění. Hrozba hyeny mne však nutí znovu k útěku. Prchám po kluzkých schodech krytého plaveckého bazénu, kde hledám zadní východ nebo jakoukoli možnost úniku.

Pronásledování končí tam, kde začalo — znovu jsme v nemocnici, kde však nastává magický okamžik: ve chvíli, kdy hyena projde skleněnými dveřmi nemocnice, vrací se jí její skutečná celková zvířecí podoba. Všichni strnou a hledí směrem k ní, vše se odehrává zpomaleně. Na skupinkách lidí se dokonce objevují čísla, která znamenají počet mrtvých blízkých, kteří byli hyenou zabiti. Postiženi jsou všichni lidé.

Konec snu.

Jaký mýtus žijeme?

„Sny přinášejí to, co je nutné.“

— Carl Gustav Jung

Jung dále říká, že zvíře ve snu je vždy archetypem. A jestli můžeme nalézt paralely v mytologii, literatuře a umění, jedná se o archetyp a kolektivní nevědomí. Tedy něco s čím se pro dosažení psychické svobody (neboli individuace) musí vypořádávat celé společenství.

Hned v úvodu je tvořivý a soběstačný bobr poražen hyenou, která představuje cosi surového a brutálního, co nás ohrožuje a útočí z nevědomí na naši lidskou masku liberální solidarity. Nemohu také opomenout varování samotného Junga, který ve snech svých pacientů, spatřil blížící se nacismus dávno před Hitlerovým vzestupem. Ze snových obrazů v (kolektivním) nevědomí nyní vystupují strach a hněv, dvě naše základní, prastaré emoce. A hněv je důsledkem strachu, protože strach je nedůstojný.

Hyena nepředstavuje vir. Představuje strach z viru. V důsledku čehož dochází k brutální diskriminaci zdravých neočkovaných lidí, kteří cítí zodpovědnost za své zdraví v situaci, kdy se stát zdravotních důsledků vakcinace zříká.

Sen člověku připomíná, co nechce vidět. Kolektivní individuace však znamená skloubení protikladů, tedy smíření.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.