Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.
Oslepen, omámen září tvých vlasů,
nořil se do temných vůní,
nocí ti stékaly k pasu
přes hebká pohoří do sladkých tůní.
S řetízky, prstýnky na bosých nohou
v třpytu žíní hřívy rzivé
mlčky mi na chvíli pouhou
rozhalila tajemství Afrodité:
„V tvých hřívách, kentaure, zmizet chce se mi.
Zmocni se mne a unes pryč,
tělem svým přibij mé k zemi,
Diovi ukradni mi od nebes klíč.“
Pluli jsme oblohou, vcházeli ve sny
starých hvězd, bláznivých komet,
touha se vpíjela do tmy,
spolu jsme skládali vesmírný sonet.
Mé srdce z kamene smálo se, smálo
ve vroucím objetí vůní
hravými doteky tálo,
zkrocen svou Bohyní, zemřel bych pro ni.
Co přišlo pak odnikud — hlas, jenž hřměl tmou,
zdrtil každičkou moji kost:
„Diův slyš soud — za hloupost tvou
tvým trestem je odteď tvá nesmrtelnost.“
Hořící běží bronz listí na zemi,
zář v podzimu se roztéká,
pomalu klesne v podzemí,
ztleje a ze sna strom měkce procitá.
Prvních tisíc let jsem hleděl do nebe,
plynula němě oblaka.
Zlaté jsou oči Bohyně
a já, zvíře, co bytím jen zapáchá.
Dlouho jsem ležel v náruči savany.
V tichých a tajemných kouzlech
mluvily hnědnoucí lány,
odrazy posvátných míst na skalních zdech.
Vše nesmírné dala Zem do lví srsti,
v člověka zvíře rozkvétá,
zrodí se sen budoucnosti
a zvířecí stín před stvořením světa.
Azurová města z betonu a skla
viděl jsem v odlescích světů,
než pouštní noc se roztekla
v široširá hejna divokých květů.
Za Stínem sešel jsem z Afriky do měst.
Snad proto, bych utlouk pár let.
Do z asfaltu žíravých cest;
do míst, kterým neživí říkají svět.
Svět, co v zimě studí a pálí v létě,
kde maličcí mlčí němě,
kde věci jsou obráceně,
kde život i smrt běží bez naděje.
Míjely večery, úplňky, roky,
v hlučných jsem trnul samotách,
pijáckých písní pěl sloky
bez smyslů, zpitý, topil se v prázdnotách.
S nevěstkami jsem svou touhu pochoval
v smrduté džbány kalných vín.
Koho jsem vlastně miloval…
Roky se ztrácely v džbánech kyselin.
Vyprýští slanost zduřelých ženských mas,
něhy mizejí závoje,
hýbe se, puká kalný kvas,
lidskost vlažnou čísi vášeň prolije.
Skácené duše němě v mlhách leží
v kontinentů mírných pásech,
dívky ukryté ve věžích,
kde po noci pomalu zhasíná se.
V stokách budil se po homérských skutcích,
v zblitinách, neschopen slova,
křičel, smál jsem se v šílenstvích
ránem i z večera zase a znova.
Strach toho ždímá, kdo hlavně se tlemí,
co lidské je, co zvířecí?
Neví nikdo, že nic neví,
obé těsněji splyne než milenci.
Opilý zabil jsem tisíckrát Boha,
vzdával jsem potom své chtění,
pokorně vázla mi slova,
potichu prosil jsem o odpuštění.
Kořeny stromů skrápí hvězdné deště,
třpytí se vzpomínek srázy,
v nich snívám o tobě ještě,
toužívám přivolat pradávné časy.
V bludných kopytech savanu cítil jsem
suchou, horkou, co tiší žal,
jiskřilo nebe blankytem,
s večerním nachem smutek se potkával.
Něžná je noc, tichem duši konejší.
V polosen, v polosmrt vcházím
v nebytí lidské vezdejší,
k ránu vše zvířecí zmírá mi, schází.
Pastel moods všedních dní tiše dohrají
poselství tajná ranních snů.
Ta rodí se v slovech písní,
v stříbřitých synkopách bezstarostných dnů.
Motýli noci nám do oken vletí
ve zdi prázdných továrních hal,
lapeni motýli temní
k nemrtvým, kterých život navždy se vzdal.
Pozemskou tišinou slétl jsem dolů
(tonout tak v zákoutích slastně!)
V továrnách ve hřmotech strojů,
po teskných staletích píšu teď básně.
Nesmrtelnost
Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil...
Bolavá záda a dějiny shrbenosti
Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím,
které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás.
Human Design básníků Georga Trakla a Bohuslava Reynka
Neznáme sice přesnou hodinu jejich narození a tak jsem vycházel z času 23:00. U Bohuslava Reynka není ani možné ve formuláři pro generování HD mapy lokalizovat jeho rodiště Petrkov, zadal jsem tedy jedinou možnost v České republice, kterou je Praha. Nemělo by to mít...
Muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger
Můj letitý přítel je barmanem ve svém vlastním baru. To je čiré štěstí. Ale ne v dnešní době. Historicko faktografická poznámka příštím generacím: Vláda opět po osmdesáti letech nařídila segregaci skupin obyvatelstva. Zatím nebyly zřízeny pracovní tábory nebo se o...
Má žena
Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích a nepostřehnutelnou vadu výslovnosti, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.
V továrně
Strávil jsem roky v takové továrně.Vyráběli jsme tam gumové a termoplastové koberečky do aut. Sám jsem měl v autě – než jsem ho prodal a začal se pohybovat téměř výhradně pěšky, abych si mohl dát cestou z práce cigáro a chůzí tak udělat nutné minimum pro své zdraví –...
Trychtovací úmořád, omlouvám se
V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.
Zblázním se v úterý
Vždycky mě ohromí, jak tenká je hranice mezi bytím a šílenstvím. Děje se to v milisekundách, kdy se podívám na běžný předmět např. hrnek od kafe nebo strom za oknem a na zlomek vteřiny jako by předmět pozbyl svého významu. Jako by se stal jen dvourozměrným či ztratil...
Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?
"Člověkem v dobrém úmyslu stvořené instituce po splnění svého poslání jen potvrzují svou vlastní existenci samy sebou a nevyhnutelně tím začínají škodit", píše ve své knize Člověk — bytost v sázce rakouský etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt. To lze snadno doložit výrokem,...