Ve světle zářivek, v rachotu strojů 
myslím na oči plné hvězd, 
zlatistých teček z vesmírů, 
co zářily podél fialových cest. 

Oslepen, omámen září tvých vlasů, 
nořil se do temných vůní, 
nocí ti stékaly k pasu 
přes hebká pohoří do sladkých tůní.

S řetízky, prstýnky na bosých nohou
v třpytu žíní hřívy rzivé
mlčky mi na chvíli pouhou
rozhalila tajemství Afrodité:

„V tvých hřívách, kentaure, zmizet chce se mi.
Zmocni se mne a unes pryč,
tělem svým přibij mé k zemi,
Diovi ukradni mi od nebes klíč.“

Pluli jsme oblohou, vcházeli ve sny
starých hvězd, bláznivých komet,
touha se vpíjela do tmy,
spolu jsme skládali vesmírný sonet.

Mé srdce z kamene smálo se, smálo
ve vroucím objetí vůní
hravými doteky tálo,
zkrocen svou Bohyní, zemřel bych pro ni.

Co přišlo pak odnikud — hlas, jenž hřměl tmou,
zdrtil každičkou moji kost:
„Diův slyš soud — za hloupost tvou
tvým trestem je odteď tvá nesmrtelnost.“

Hořící běží bronz listí na zemi,
zář v podzimu se roztéká,
pomalu klesne v podzemí,
ztleje a ze sna strom měkce procitá.

Prvních tisíc let jsem hleděl do nebe,
plynula němě oblaka.
Zlaté jsou oči Bohyně
a já, zvíře, co bytím jen zapáchá.

Dlouho jsem ležel v náruči savany.
V tichých a tajemných kouzlech
mluvily hnědnoucí lány,
odrazy posvátných míst na skalních zdech.

Vše nesmírné dala Zem do lví srsti,
v člověka zvíře rozkvétá,
zrodí se sen budoucnosti
a zvířecí stín před stvořením světa.

Azurová města z betonu a skla
viděl jsem v odlescích světů,
než pouštní noc se roztekla
v široširá hejna divokých květů.

Za Stínem sešel jsem z Afriky do měst.
Snad proto, bych utlouk pár let.
Do z asfaltu žíravých cest;
do míst, kterým neživí říkají svět.

Svět, co v zimě studí a pálí v létě,
kde maličcí mlčí němě,
kde věci jsou obráceně,
kde život i smrt běží bez naděje.

Míjely večery, úplňky, roky,
v hlučných jsem trnul samotách,
pijáckých písní pěl sloky
bez smyslů, zpitý, topil se v prázdnotách.

S nevěstkami jsem svou touhu pochoval
v smrduté džbány kalných vín.
Koho jsem vlastně miloval…
Roky se ztrácely v džbánech kyselin.

Vyprýští slanost zduřelých ženských mas,
něhy mizejí závoje,
hýbe se, puká kalný kvas,
lidskost vlažnou čísi vášeň prolije.

Skácené duše němě v mlhách leží
v kontinentů mírných pásech,
dívky ukryté ve věžích,
kde po noci pomalu zhasíná se.

V stokách budil se po homérských skutcích,
v zblitinách, neschopen slova,
křičel, smál jsem se v šílenstvích
ránem i z večera zase a znova.

Strach toho ždímá, kdo hlavně se tlemí,
co lidské je, co zvířecí?
Neví nikdo, že nic neví,
obé těsněji splyne než milenci.

Opilý zabil jsem tisíckrát Boha,
vzdával jsem potom své chtění,
pokorně vázla mi slova,
potichu prosil jsem o odpuštění.

Kořeny stromů skrápí hvězdné deště,
třpytí se vzpomínek srázy,
v nich snívám o tobě ještě,
toužívám přivolat pradávné časy.

V bludných kopytech savanu cítil jsem
suchou, horkou, co tiší žal,
jiskřilo nebe blankytem,
s večerním nachem smutek se potkával.

Něžná je noc, tichem duši konejší.
V polosen, v polosmrt vcházím
v nebytí lidské vezdejší,
k ránu vše zvířecí zmírá mi, schází.

Pastel moods všedních dní tiše dohrají
poselství tajná ranních snů.
Ta rodí se v slovech písní,
v stříbřitých synkopách bezstarostných dnů.

Motýli noci nám do oken vletí
ve zdi prázdných továrních hal,
lapeni motýli temní
k nemrtvým, kterých život navždy se vzdal.

Pozemskou tišinou slétl jsem dolů
(tonout tak v zákoutích slastně!)
V továrnách ve hřmotech strojů,
po teskných staletích píšu teď básně.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Báseň, jenž nezná křeči

Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.