Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?

„Člověkem v dobrém úmyslu stvořené instituce po splnění svého poslání jen potvrzují svou vlastní existenci samy sebou 

a nevyhnutelně tím začínají škodit“, píše ve své knize Člověk — bytost v sázce rakouský etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt. To lze snadno doložit výrokem, že „zbrojovky výrobou zbraní nesledují světový mír“. Podobně je tomu u škol a vzdělávání, kde osnovy jsou rozvrženy na celé roky ne proto, aby žáci do hloubky pochopili látku, ale aby bylo dost učitelských úvazků. Vím to z vlastní zkušenosti, osm let jsem učil na jedné pražské střední škole. Stejným případem jsou i farmaceutické firmy, které zejména v těchto dobách potvrzují výše zmíněné.

Nedávno se mi zdál sen, ve kterém v jednom z reklamních letáků, co nám chodí do schránky, stálo:

Zde vyplňte, jaký archetyp vás ovládá:

Něco nesrozumitelného jsem tedy ve snu napsal, ale když jsem pak uviděl svou odpověď, stálo tam — zraněný stařec. Šokovalo mě to, protože jsem si byl jist, že jsem původně chtěl napsat moudrý stařec.

Jakkoli tuším, čeho ve mně samém se to týká, zmíním i kolektivní rovinu. Jung říká, že

„nacházíme-li paralely snových výjevů v umění, filmu, literatuře a mytologii, jde vždy o archetyp“.

Tedy kolektivní nevědomí. Pro příklady jsem nemusel jít daleko, stačilo vyhlédnout na chodbu za dveře našeho bytu.

Celá etáž a většina ostatních nájemníků v domě jsou senioři. A senioři v naší civilizované společnosti jsou jací? Nemocní. Nemoc u nás patří k stáří. Ne tak třeba u Indiánů — starý slepý náčelník z příběhu Malý velký muž si na slepotu nestěžuje, říká naopak, že „od té doby, co jeho oči nevidí, vidí on sám ještě lépe než kdy dřív“.

Tak jako farmaceutické firmy pečují o nemocné takovým způsobem, aby zachovaly samy sebe, i my potvrzujeme sami sebe svým zraněním, nemocí. Můj stařičký řecký doktor mi potvrzuje svou lékařskou existenci pouhými předpisy léků proti bolesti. Ale pokud se dožiju stejného věku jako můj otec i jeho matka, jsem přece teprve v půli života. Přesto mám sny o stáří. Téma seniorů, stáří a zranění se díky covidové nepandemii stává konečně celospolečenským tématem.

Carlos Castaneda popisuje v prvním díle svého učení u indiánského šamana, setkání s moudrostí mocnosti, skryté v rostlině peyotlu, meskalinu:

„Zaslechl jsem, jak na mě Meskalito mluví. ‚Podívej se!‘ Ve středu jeho ruky zela okrouhlá díra. ‚Podívej se!‘ Podíval jsem se do díry a spatřil jsem sám sebe. Byl jsem velmi starý a slabý a běžel jsem se sehnutými rameny. Okolo mě létaly jasné jiskry.“

— Carlos Castaneda: Učení dona Juana, str. 87 (Volvox Globator, 1997)

Stáří, slabost a nemoc jsou pro nás téměř synonyma. A protože každá nemoc začíná nejprve v hlavě, Cheirónská mysl říká, že moudrosti předchází nejprve zranění, nemoc. Kráčíme snad tedy správným směrem, jak bylo předurčeno. Naše cesta sice nekončí smrtí, stihneme ale prožitkem a přetavením nemoci dosáhnout moudrosti? A jaké archetypy tím my, budoucí předkové, nastolíme těm, kteří přijdou po nás?

Moudrý stařec nebo nemocný senior?

Obrázek Bečvy nad Rožnovem v záhlaví jsem fotil letos (2021) a protože příroda se neztotožňuje se svými zraněními, napadl mě příznačný „traklovský“ název „Cosi v Bečvě“.