Vždycky mě ohromí, jak tenká je hranice mezi bytím a šílenstvím.
Děje se to v milisekundách, kdy se podívám na běžný předmět např. hrnek od kafe nebo strom za oknem a na zlomek vteřiny jako by předmět pozbyl svého významu. Jako by se stal jen dvourozměrným či ztratil své jsoucno. Nepoznávám najednou ten hrnek od kafe, nedovedu jej zařadit. Vypadá to, že realita v tu chvílí ztrácí svou tvář, aniž by se ale co podstatné změnilo.
A v tom je ta hrůza chvíle. Neděje se vůbec nic, ale hroutí se významy běžných věcí a mozek se stébla chytá, aby stabilizoval mysl. Příští vteřinu je zase vše v pořádku, ale někde vzadu v hlavě zůstává pocit děsu a hrůzy a vyvstává otázka, zda je svět tak samozřejmý, za jaký jej pokládáme.
Stanislav Grof označuje běžnou realitu jako konsenzuální. Je to realita, na které jsme se všichni dohodli a proto je kafe kafem a strom stromem.
V přírodě ve skutečnosti ale neexistuje úterý ani srpen ani čtvrt na dvě.
Abychom viděli, co se děje, museli bychom v přírodě strávit jeden cyklus, rok. Bez hodinek, mobilu atd. Přičemž slovo „rok“ je zase jen dohodou, abychom vysvětlili, co zhruba znamená „vesmírný cyklus“ (jaro, léto, podzim, zima — a ty ve skutečnosti také neexistují).
Ale tak jako existuje sníh nebo chlad, existují i sny.
V knize Nekonečný příběh tvoří lidské sny pevný „geologický“ základ říše Fantazie. Mozek nedělá rozdíl mezi způsobem vnímání snu a tím, co je mimo sen. Cítíme stejné emoce, jako když se díváme na film. Jenže ve snu jsme přímo ve filmu.
Brutální vytržení z konsenzuální reality nalézáme i v knihách Carlose Castanedy. Přítel jeho indiánského učitele dona Juana, Genaro,
stál před jeho zraky na stromě kolmo ke kmeni stromu, tedy horizontálně.
V té době už don Juan pro přesouvání mezi realitami upustil od používání halucinogenů. Měnil Castanedovi vnímání tím, že mu uštědřil herdu do zad a trvalo nějaký čas, než si vůbec Castaneda všiml, co se děje. Jeho vnímání bylo přesouváno mezi tonalem a nagualem, přičemž tonal don Juan popisoval jako vše, co známe, včetně nehmotných či nehmatatelných věcí včetně Boha a nagual jako vše ostatní, vše, co neznáme. Snad by zde pasoval jungiánský termín nevědomí.
Není to fascinace neznámým, co se v té chvíli dostavuje. Castaneda pokaždé zažíval pocit čiré hrůzy. Mysl se ocitá mimo obvyklý rámec vnímání a prožívání. Je otřesena, ale okamžitě začíná hledat jakýkoli záchytný bod.
„Jak vypadala tvoje tvář před tím, než se narodili tvoji rodiče?“
— Příklad Kóanu odpoutávající mysl od zavedeného konceptu
Na subatomární úrovni je hmota pouhým vlněním, jenž už nelze pozorovat. Vlnění reaguje bezprostředně na vědomí pozorovatele. Vzdálenosti mezi částicemi jsou tak obrovské, že kdyby se odečetly od velikosti pevných částic, celý hmotný svět by se vešel do kostky cukru.
Proč tedy nemůžeme ovládat hmotu pouhou myslí?
Protože naše přesvědčení, že všechno je pevné, je příliš silné, upevněné přesvědčením trvajícím dlouhou dobu a umocněné přesvědčením obrovským množstvím právě žijících lidí. Naproti tomu každý člověk reaguje jinak a zažívá tak stejnou situaci zcela odlišně. Zamícháme-li do toho ještě vliv archetypů nebo genetiky, získáme matnou představu o tom, proč je svět složitý.
Neurolingvistika se v tomto světle jeví jako jeden z možných záchytných bodů, jakkoli jsou její postupy empiricky nezkoumatelné právě kvůli naší rozdílnosti. Programováním sebe a tím programováním hmoty se snad přibližujeme k božskému v nás, což se může jevit jako logické.
Ale:
Viděl jsem dnes v lese káně. Bylo obrovské a byl jsem uchvácen. Foťák jsem měl v ruce, ale užasle a bez hlesu jsem jen sledoval, jak se máváním mohutných křídel bez zaváhání proplétá mezi stromy. Cítil jsem, jak se dotkl mé mysli a uchvátil mé nepatrné bytí. Byl sám sebou způsobem, který nepřipouštěl výjimku. Byl samozřejmý, majestátní. božský.
A nevěděl nic o atomech, kóanech nebo neurovědě. Nepotřeboval to.
Nebo věděl?
O realitě skvěle pojednává ve videu Jaroslav Dušek. Přehrávání se spustí v konkrétním čase.
Nesmrtelnost
Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil...
Bolavá záda a dějiny shrbenosti
Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím,
které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás.
Human Design básníků Georga Trakla a Bohuslava Reynka
Neznáme sice přesnou hodinu jejich narození a tak jsem vycházel z času 23:00. U Bohuslava Reynka není ani možné ve formuláři pro generování HD mapy lokalizovat jeho rodiště Petrkov, zadal jsem tedy jedinou možnost v České republice, kterou je Praha. Nemělo by to mít...
Muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger
Můj letitý přítel je barmanem ve svém vlastním baru. To je čiré štěstí. Ale ne v dnešní době. Historicko faktografická poznámka příštím generacím: Vláda opět po osmdesáti letech nařídila segregaci skupin obyvatelstva. Zatím nebyly zřízeny pracovní tábory nebo se o...
Má žena
Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích a nepostřehnutelnou vadu výslovnosti, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.
V továrně
Strávil jsem roky v takové továrně.Vyráběli jsme tam gumové a termoplastové koberečky do aut. Sám jsem měl v autě – než jsem ho prodal a začal se pohybovat téměř výhradně pěšky, abych si mohl dát cestou z práce cigáro a chůzí tak udělat nutné minimum pro své zdraví –...
Trychtovací úmořád, omlouvám se
V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.
Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?
"Člověkem v dobrém úmyslu stvořené instituce po splnění svého poslání jen potvrzují svou vlastní existenci samy sebou a nevyhnutelně tím začínají škodit", píše ve své knize Člověk — bytost v sázce rakouský etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt. To lze snadno doložit výrokem,...
Zrození Animy: Cheirón a Afrodíté — apokryfní báseň
Ve světle zářivek, v rachotu strojů
myslím na oči plné hvězd,
zlatistých teček z vesmírů,
co zářily podél fialových cest.