Zblázním se v úterý

Vždycky mě ohromí, jak tenká je hranice mezi bytím a šílenstvím. 

Děje se to v milisekundách, kdy se podívám na běžný předmět např. hrnek od kafe nebo strom za oknem a na zlomek vteřiny jako by předmět pozbyl svého významu. Jako by se stal jen dvourozměrným či ztratil své jsoucno. Nepoznávám najednou ten hrnek od kafe, nedovedu jej zařadit. Vypadá to, že realita v tu chvílí ztrácí svou tvář, aniž by se ale co podstatné změnilo.

A v tom je ta hrůza chvíle. Neděje se vůbec nic, ale hroutí se významy běžných věcí a mozek se stébla chytá, aby stabilizoval mysl. Příští vteřinu je zase vše v pořádku, ale někde vzadu v hlavě zůstává pocit děsu a hrůzy a vyvstává otázka, zda je svět tak samozřejmý, za jaký jej pokládáme.

Stanislav Grof označuje běžnou realitu jako konsenzuální. Je to realita, na které jsme se všichni dohodli a proto je kafe kafem a strom stromem.

V přírodě ve skutečnosti ale neexistuje úterý ani srpen ani čtvrt na dvě.

Abychom viděli, co se děje, museli bychom v přírodě strávit jeden cyklus, rok. Bez hodinek, mobilu atd. Přičemž slovo „rok“ je zase jen dohodou, abychom vysvětlili, co zhruba znamená „vesmírný cyklus“ (jaro, léto, podzim, zima — a ty ve skutečnosti také neexistují).

Ale tak jako existuje sníh nebo chlad, existují i sny.

V knize Nekonečný příběh tvoří lidské sny pevný „geologický“ základ říše Fantazie. Mozek nedělá rozdíl mezi způsobem vnímání snu a tím, co je mimo sen. Cítíme stejné emoce, jako když se díváme na film. Jenže ve snu jsme přímo ve filmu.

Brutální vytržení z konsenzuální reality nalézáme i v knihách Carlose Castanedy. Přítel jeho indiánského učitele dona Juana, Genaro,

stál před jeho zraky na stromě kolmo ke kmeni stromu, tedy horizontálně.

V té době už don Juan pro přesouvání mezi realitami upustil od používání halucinogenů. Měnil Castanedovi vnímání tím, že mu uštědřil herdu do zad a trvalo nějaký čas, než si vůbec Castaneda všiml, co se děje. Jeho vnímání bylo přesouváno mezi tonalem a nagualem, přičemž tonal don Juan popisoval jako vše, co známe, včetně nehmotných či nehmatatelných věcí včetně Boha a nagual jako vše ostatní, vše, co neznáme. Snad by zde pasoval jungiánský termín nevědomí.

Není to fascinace neznámým, co se v té chvíli dostavuje. Castaneda pokaždé zažíval pocit čiré hrůzy. Mysl se ocitá mimo obvyklý rámec vnímání a prožívání. Je otřesena, ale okamžitě začíná hledat jakýkoli záchytný bod.

„Jak vypadala tvoje tvář před tím, než se narodili tvoji rodiče?“

— Příklad Kóanu odpoutávající mysl od zavedeného konceptu

Na subatomární úrovni je hmota pouhým vlněním, jenž už nelze pozorovat. Vlnění reaguje bezprostředně na vědomí pozorovatele. Vzdálenosti mezi částicemi jsou tak obrovské, že kdyby se odečetly od velikosti pevných částic, celý hmotný svět by se vešel do kostky cukru.

Proč tedy nemůžeme ovládat hmotu pouhou myslí?

Protože naše přesvědčení, že všechno je pevné, je příliš silné, upevněné přesvědčením trvajícím dlouhou dobu a umocněné přesvědčením obrovským množstvím právě žijících lidí. Naproti tomu každý člověk reaguje jinak a zažívá tak stejnou situaci zcela odlišně. Zamícháme-li do toho ještě vliv archetypů nebo genetiky, získáme matnou představu o tom, proč je svět složitý.

Neurolingvistika se v tomto světle jeví jako jeden z možných záchytných bodů, jakkoli jsou její postupy empiricky nezkoumatelné právě kvůli naší rozdílnosti. Programováním sebe a tím programováním hmoty se snad přibližujeme k božskému v nás, což se může jevit jako logické.

Ale:

Viděl jsem dnes v lese káně. Bylo obrovské a byl jsem uchvácen. Foťák jsem měl v ruce, ale užasle a bez hlesu jsem jen sledoval, jak se máváním mohutných křídel bez zaváhání proplétá mezi stromy. Cítil jsem, jak se dotkl mé mysli a uchvátil mé nepatrné bytí. Byl sám sebou způsobem, který nepřipouštěl výjimku. Byl samozřejmý, majestátní. božský.

A nevěděl nic o atomech, kóanech nebo neurovědě. Nepotřeboval to.

Nebo věděl?

O realitě skvěle pojednává ve videu Jaroslav Dušek. Přehrávání se spustí v konkrétním čase.