Vyberte stránku

To nejbolestnější z dětství se o 30 let později ukázalo jako to nejúchvatnější, co mne kdy potkalo. 

Mohlo mi být deset let, když jsem utekl z pódia uprostřed veřejného koncertu, abych zmizel z očí všech — publika, nemilosrdných reflektorů a mého otce, který seděl pod pódiem.

Sál nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Situace, která ve snech straší herce i muzikanty. V sále je ticho, sedím tam v tesilkách a košili s cellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Paní učitelka mi přichází na pomoc: „Tak vem jen ten konec, Honzíčku.“ Já zafidlám čtyři takty z celé skladby, sál shovívavě zatleská a než slezu z pódia, zahlédnu v publiku tátův kalný pohled, jenž pluje v kalném světě depresivní fáze jeho bipolární poruchy. A tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít.

Utekl jsem tenkrát na záchod, skrýt se před světem. Styděl jsem se přede všemi i před sebou samým. Zatoužil jsem stát se neviditelným.

Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón a budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se „Opatrným mužem“ z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit. 

Nebudu schopen nalézt ani jeden tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl sebe a tátu ve vedru toho jednoho odpoledne, přestal setrvávat na místě a zkusil se dívat dál.

O léta později mi tatínek věnoval knihu Kentaur od Johna Updikea. Nejkrásnější a nejniternější knihu, jakou jsem kdy četl. Poprvé jsem se tehdy seznámil s postavou Cheiróna, zraněného učitele. V knize je Cheirónem středoškolský učitel na americkém maloměstě a Updike svůj román psal jako vzpomínku na svého otce. Příběh se zaobírá dvěma dny v životě otce a syna. Cheirón / otec kulhá, protože byl při vyučování zasažen šípem jednoho z žáků.

I můj otec byl učitelem. I on měl zranění, léčená, ale nezhojitelná (bipolární poruchu lze pouze tlumit léky). Cheirónské „nezhojitelné“ zranění vstoupilo do mého vědomí.

Ustavičně sužován nezhojitelnou ranou, toužil nesmrtelný kentaur po smrti a prosil, aby byl přijat náhradou za Prométhea. I vyslyšeli bohové jeho modlitbu a odňali od něho bolest i nesmrtelnost. Zemřel co prostý, znavený člověk a Zeus ho zasadil mezi hvězdy jako zářící znamení Střelce.

— John Updike, Kentaur 

I já jsem se stal učitelem. Nejprve hudby, potom IT technologií. Narodil jsem se ve znamení Střelce. Traumatickou situaci z dětství jsem během dospívání vytěsnil, ale sebezničující a sebetrestající tendence a touha přestat být se ozývala stále silněji. Zase a znovu jsem se budil v různých zdravotnických zařízeních, pokaždé s výpadkem paměti. Nevědomí si tehdy klestilo cestu do mého bytí nemilosrdnými vpády. Ty mne postupně přinutily, začít se vypořádávat s minulostí.

Četl jsem Castanedu, Junga, Drtikola, Grofa, Buddhu, Tibetskou knihu mrtvých, Čtyři dohody, meditoval. Rval jsem se s Bohem i sám se sebou, než mi začaly ubývat síly.

Labyrintem srdce a rájem světa jsem se nakonec dovláčel k poselství o neviditelnosti. Článek Mgr. Lenky Bednářové, lektorky a poradkyně (viz zdroje níže), v němž mluví o neviditelnosti, mě postavil tváří v tvář transcendentnímu zážitku. Má vlastní neviditelnost, kterou jsem si zvolil jako dítě na základě prožitého traumatu, byla předurčena ještě před tím, než jsem se narodil. Zůstal jsem ohromen. Byl jsem doslova chycen za límec a třesen mocnou silou Prozřetelnosti tak dlouho, až jsem si začal vzpomínat.

Procházel jsem dosud životem jako bych měl oblečený plášť neviditelnosti. Vyvstávaly mi situace z minulosti, kdy jsem mluvil s lidmi, ale mezi námi byla skleněná zeď, ta z policejních výslechových místností. Viděl jsem dovnitř, ale opačným směrem na mne vidět nebylo.

Do místností, kde byli lidé, jsem se vkrádával nenápadně a ještě nenápadněji z nich mizel. Rád jsem se vzdával všeho, co bylo spojeno s vítáním a zejména s loučením. Z kolektivních zábav jsem záhy sublimoval do vlastních neviditelných světů.

Bádal jsem v souhvězdích své zamotané mysli a znovu se setkal s Cheirónem. Tehdy jsem konečně pochopil, co znamená věta: Moudrost skrze zranění.

Cheirón je zraněný léčitel, který neléčí svými vědomostmi, ale hloubkou svého prožitku.

Můj hluboko zasutý komplex méněcennosti držel v kleštích celý můj život, celé mé směřování. Sunul jsem se podél zdí světa, abych byl co nejméně nápadný, neviditelný. Zranění z dětství, kdy jsem před zraky celého světa selhal, bylo připravené dříve, než jsem se narodil.

Co je to za sílu, která takhle koná?

Nevím. Ale mohl jsem pocítit, že skutečně existuje. Napříč dekádami lidského života lze vysledovat její působení. Získat tak vhled do důvodů vzniku utrpení, abych mohl soucítit se všemi lidmi, s jejich trápeními a nakonec i se sebou samým. Pocítit sílu gigantických vesmírných pák osudu. Uvidět, že život lidí je víc, než si dovedeme představit a že zrození a smrt je něco jiného než si většinou myslíme. A kdybychom byli schopni sledovat její sílu v průběhu staletí, tisíciletí nebo celých dějin člověka, co bychom viděli?

Že jsme souhvězdími tomu, kdo se na nás dívá z hlubin vesmíru…

A pak přišlo mé poslední setkání s mýtem moudrého Cheiróna. V knize Nekonečný příběh, kterou si čteme s dětmi večer před spaním. Kentaur Caíron vysílá mladého bojovníka, ještě chlapce, Atreje, aby zachránil říši Fantazie těmito slovy:

„Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!“

— Michael Ende, Nekonečný příběh

Atrejův kůň Artex se podivuje tomu, že na cestě není povolen ani nůž. V jisté fázi života snad musíme jít světem beze zbraní odsudků, ironie a vlastních egoistických cílů. Uvidíme tak utrpení druhých a jako lidské bytosti nahlédneme obrovskému smyslu bolesti na cestě ke svému tajemství.

Ta kniha Nekonečný příběh je opravdu magická. Den na to jsem totiž potkal cestou do práce ženu, která měla na tričku stříbrným písmem napsáno slovo Auryn. O pár hodin později se mi v práci záhadně ztratil můj vlastní pracovní nůž…

Mika Waltari ve svém slavném, mystikou protkaném románu Tajemný Etrusk pronáší ústy jedné z postav:

„Uč se číst svá znamení.“

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.