To nejbolestnější z dětství se o 30 let později ukázalo jako to nejúchvatnější, co mne kdy potkalo.
Mohlo mi být deset let, když jsem utekl z pódia uprostřed veřejného koncertu, abych zmizel z očí všech — publika, nemilosrdných reflektorů a mého otce, který seděl pod pódiem.
Je polovina 80. let, sál je nacpaný lidmi, rodiči, příbuznými a spolužáky a já mám v hlavě vymeteno, vakuum, nula. Situace, která ve snech straší herce i muzikanty. V sále je ticho, sedím tam v tesilkách a košili s violoncellem mezi nohama a koukám si na polobotky. Paní učitelka mi přichází na pomoc: „Tak vem jen ten konec, Honzíčku.“ Já zafidlám čtyři takty z celé skladby, sál shovívavě zatleská a než slezu z pódia, zahlédnu v publiku tátův kalný pohled, jenž pluje v kalném světě depresivní fáze jeho bipolární poruchy. A tehdy jsem si poprvé opravdu přál zemřít.
Utekl jsem tenkrát na záchod, skrýt se před světem. Styděl jsem se přede všemi i před sebou samým. Zatoužil jsem stát se neviditelným.
Příštích třicet let prožiju ve stínu téhle chvíle. Celý svět se mi stane pódiem a publikem zároveň. Nikdy nedospěju a celou první polovinu života budu jen vystrašeně zírat kolem sebe, kdykoli se octnu mezi lidmi, protože se budu bát, že zase zkazím záběr, že zahraju falešný tón. A budu se bát ticha, které nastane, když svět kolem ustrne v očekávání co dál, v očekávání dalšího kroku. Těch bude s léty ubývat, stanu se „Opatrným mužem“ z jedné Springsteenovy písně a abych si mohl dál myslet, že si vážím sám sebe, naučím se všechno si rozumně zdůvodnit.
Nebudu schopen nalézt ani jeden tón z písně své vlastní duše a s údivem zjistím, že nejsem ani chytrý, natož zázračný a budu hledat tu píseň v písních jiných lidí dokud se nezastavím a Bůh nebo Osud nepřevine tenhle film zase zpět, abych uviděl sebe a tátu ve vedru toho odpoledne, přestal setrvávat na místě a zkusil se dívat pro změnu dopředu.
O léta později mi tatínek věnoval knihu Kentaur od Johna Updikea. Nejkrásnější a nejniternější knihu, jakou jsem kdy četl. Poprvé jsem se tehdy seznámil s postavou Cheiróna, zraněného učitele. V knize je Cheirónem středoškolský učitel na americkém maloměstě a Updike svůj román psal jako vzpomínku na svého otce. Příběh se zaobírá dvěma dny v životě otce a syna. Cheirón / otec kulhá, protože byl při vyučování zasažen šípem jednoho z žáků.
I můj otec byl učitelem. I on měl zranění, léčená, ale nezhojitelná (bipolární poruchu lze pouze tlumit léky). Cheirónské „nezhojitelné“ zranění tak vstoupilo do mého vědomí.
Ustavičně sužován nezhojitelnou ranou, toužil nesmrtelný kentaur po smrti a prosil, aby byl přijat náhradou za Prométhea. I vyslyšeli bohové jeho modlitbu a odňali od něho bolest i nesmrtelnost. Zemřel co prostý, znavený člověk a Zeus ho zasadil mezi hvězdy jako zářící znamení Střelce.
— John Updike, Kentaur
I já jsem se stal učitelem. Nejprve hudby, potom IT technologií. Narodil jsem se ve znamení Střelce. Traumatickou situaci z dětství jsem během dospívání vytěsnil, ale sebezničující a sebetrestající tendence a touha přestat být se ozývala stále silněji. Zase a znovu jsem se díky alkoholu budil v různých zdravotnických zařízeních, pokaždé s výpadkem paměti. Nevědomí si tehdy klestilo cestu do mého bytí nemilosrdnými vpády. Ty mne postupně přinutily, začít se vypořádávat s minulostí.
Četl jsem Castanedu, Junga, Drtikola, Grofa, Buddhu, Tibetskou knihu mrtvých, Čtyři dohody, meditoval. Rval jsem se s Bohem i sám se sebou, než mi začaly ubývat síly.
Labyrintem srdce a rájem světa jsem se nakonec dovláčel k poselství o neviditelnosti. Článek Mgr. Lenky Bednářové, lektorky a poradkyně (viz zdroje níže), v němž mluví o neviditelnosti, mě postavil tváří v tvář transcendentnímu zážitku. Má vlastní neviditelnost, kterou jsem si zvolil jako dítě na základě prožitého traumatu, byla předurčena ještě před tím, než jsem se narodil. Zůstal jsem ohromen. Byl jsem doslova chycen za límec a třesen mocnou silou Prozřetelnosti tak dlouho, až jsem si začal vzpomínat.
Procházel jsem dosud životem jako bych měl oblečený plášť neviditelnosti. Vyvstávaly mi situace z minulosti, kdy jsem mluvil s lidmi, ale mezi námi byla skleněná zeď. Viděl jsem dovnitř, ale opačným směrem na mne vidět nebylo.
Do místností, kde byli lidé, jsem se vkrádával nenápadně a ještě nenápadněji z nich mizel. Rád jsem se vzdával všeho, co bylo spojeno s vítáním a zejména s loučením. Z kolektivních zábav jsem záhy sublimoval do vlastních neviditelných světů.
Bádal jsem v souhvězdích své zamotané mysli a znovu se setkal s Cheirónem. Tehdy jsem konečně pochopil, co znamená věta: Moudrost skrze zranění.
Cheirón je zraněný léčitel, který neléčí svými vědomostmi, ale hloubkou svého prožitku.
Můj hluboko zasutý komplex méněcennosti držel v kleštích celý můj život, celé mé směřování. Sunul jsem se podél zdí světa, abych byl co nejméně nápadný, neviditelný. Zranění z dětství, kdy jsem před zraky celého světa selhal, bylo připravené dříve, než jsem se narodil.
Co je to za sílu, která takhle koná?
Nevím. Ale mohl jsem pocítit, že skutečně existuje. Napříč dekádami lidského života lze vysledovat její působení. Získat tak vhled do důvodů vzniku utrpení, abych mohl soucítit se všemi lidmi, s jejich trápeními a nakonec i se sebou samým. Pocítit sílu gigantických vesmírných pák osudu. Uvidět, že život lidí je víc, než si dovedeme představit a že zrození a smrt je něco jiného než si většinou myslíme. A kdybychom byli schopni sledovat její sílu v průběhu staletí, tisíciletí nebo celých dějin člověka, co bychom viděli?
Že jsme souhvězdími tomu, kdo se na nás dívá z hlubin vesmíru…
A pak přišlo mé poslední setkání s mýtem moudrého Cheiróna. V knize Nekonečný příběh, kterou si čteme s dětmi večer před spaním. Kentaur Caíron vysílá mladého bojovníka, ještě chlapce, Atreje, aby zachránil říši Fantazie těmito slovy:
„Auryn ti dá velkou moc, ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. Auryn tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle už nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Atreji!“
— Michael Ende, Nekonečný příběh
Atrejův kůň Artex se podivuje tomu, že na cestě není povolen ani nůž. V jisté fázi života snad musíme jít světem beze zbraní odsudků, ironie a vlastních egoistických cílů. Uvidíme tak utrpení druhých a jako lidské bytosti nahlédneme obrovskému smyslu bolesti na cestě ke svému tajemství.
Ta kniha Nekonečný příběh je opravdu magická. Myslím jako že fakt. Den na to jsem totiž potkal cestou do práce ženu, která měla na tričku stříbrným písmem napsáno slovo Auryn. O pár hodin později se mi v práci záhadně ztratil můj vlastní pracovní nůž a už se nenašel…
Mika Waltari ve svém slavném, mystikou protkaném románu Tajemný Etrusk pronáší ústy jedné z postav:
„Uč se číst svá znamení.“
Burroughsovo trauma
William Seward Burroughs prochází ulicí vedoucí k jeho rodnému domu. Na sobě má světlý oblek, klobouček, jaký měl můj dědeček a v chůzi se opírá o hůl. "Neviditelný muž", který svou přezdívku získal během pobytu v Tangeru, kam se uchýlil z USA poté, co byl odsouzen za...
Per aspera ad astra aneb Human Design a archetyp Cheiróna (pozdně večerní úvaha)
Některá zranění vyléčit nelze.Ne trvale. Trauma, které se díky dr. Gaboru Maté stalo populárním, je ztrátou sebehodnoty, ztrátou sebe sama. Což považuji za trvale nevyléčitelné — cheirónské — zranění. Abych si ale oponoval: zkušenost z Human Designem mi říká, že...
Vy jste ti, co přežili
Lůno je pouze branou,nedává život, ten je zažehnut mnohem dřív, jinde a jinak. Všichni jste unikli smrti tím, že jste opustili lůno. Abyste svou sílu a potenciál vyzářili do tohoto světa.I já jsem pátral ve své minulosti po jedovatých šípech Osudu. A došel jsem...
Ještě o vidění
Jeden mladý muž mi otevřeně přiznal, že má potíže s ženami, s navazováním znamostí. Díval jsem se mu do očí, díval jsem se do celého jeho Bytí. Nejde slovy popsat, co v takových chvílích vidím, je to spíš vnímání určitých sil, sklonů, přesvědčení, pocitů. A něco vždycky přebírá vládu jako to nejsilnější či nejvýraznější.
Muž, který otrávil svého koně
Je vůbec možné věřit v sám sebe v takovém světě? V nelidských podmínkách na sebe musíte zapomenout, abyste to vydrželi. To je náš svět. Sen otrokářů, kteří se sami stali otroky.
Neomezené možnosti lidských bytostí
Jako nagual zřím neomezené možnosti lidských bytostí.
Jsou však spoutány strachem o existenci a otročením našim domům.
Nesmrtelnost
Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil...
Bolavá záda a dějiny shrbenosti
Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím,
které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás.
Zblázním se v úterý
Vždycky mě ohromí, jak tenká je hranice mezi bytím a šílenstvím. Děje se to v milisekundách, kdy se podívám na běžný předmět např. hrnek od kafe nebo strom za oknem a na zlomek vteřiny jako by předmět pozbyl svého významu. Jako by se stal jen dvourozměrným či ztratil...
Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?
"Člověkem v dobrém úmyslu stvořené instituce po splnění svého poslání jen potvrzují svou vlastní existenci samy sebou a nevyhnutelně tím začínají škodit", píše ve své knize Člověk — bytost v sázce rakouský etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt. To lze snadno doložit výrokem,...
Human Design — Objevte své kosmické nastavení
Systém Human Design nás vede k podvědomým vzorcům chování a tím k poznání sebe sama. Mapuje způsob, jakým zpracováváme informace. Naše rozhodnutí jsou totiž učiněna nejdříve v podvědomí a teprve potom přecházejí do vědomé mysli. Naše logická rozhodnutí nejsou tedy ani...
Jaký mýtus žijeme?
V druhém týdnu koronavirové karantény (březen, 2020) jsem si zapsal sen, jehož význam nyní, po necelých dvou letech, pozoruhodně zesílil. Začátek i konec snu jsou velmi zajímavé a s odstupem času mne vyděsilo, jak moc korespondují se současnou situací. Píšu to proto,...
Jak se vymanit z vlivu komplexu méněcennosti
V šamanské tradici platí, že jen ten, kdo je zraněn, dokáže sám léčita touto dispozicí je k tomu předurčen a iniciován. Nejinak tomu bylo i během uvolňování se z vlivu hlubokého komplexu méněcennosti, který jsem si přisvojil v ranném dětství. Musela uplynout...
Objevte svůj mýtus
Stvořte svou vlastní psychologii a zahrňte do ní své sny, mýty, znamení, knihy, filmy a pohádky, přizvěte Slunce, hvězdy, Měsíc, nebe i Zemi — tu přednostně. A když nebudete vědět kudy kam, když zapomenete, proč tu jste, zujte si boty a stoupněte na Zemi. Klidně i na...
Minulost, přítomnost, budoucnost
Při hledání řešení se naše mysl často obrací do minulosti. V dávných událostech pátrá po příčinách a domnělých vinících. Je dobré si připomenout, že lidská paměť je (naštěstí) selektivní. Proto koučink nepracuje s minulostí, ale soustředí se na budoucnost. Přesto chci...
Tajemství
Vždycky dostanu lepší náladu, když si přečtu Vonneguta nebo Hellera. Zároveň mě zachvátí nezřízená touha po sebevyjádření. Během života jsem získal nejasný pocit, že by to mohlo mít nějaký smysl. Je to taky jedna z mála činností, které se dají dělat, když bydlíte v...
Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)
Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy: "We are here to help each other to get through it — whatever it is." A Traklovo "whatever it is" je opojné, magické i hrozivé. Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se...
Matrix 4 Resurrections — nerecenze
"It's not gonna happen" a "Fuck" — píp. Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při...