Stvořte svou vlastní psychologii 

na zahrňte do ní své sny, mýty, znamení, knihy, filmy a pohádky, přizvěte Slunce, hvězdy, Měsíc, nebe i Zemi — tu přednostně. A když nebudete vědět kudy kam, když zapomenete, proč tu jste, zujte si boty a stoupněte na Zemi. Klidně i na betonový chodník. Beton vede elektřinu stejně, jako byste stáli na trávě.

Nechte bosou nohu zbavenou pout rozplácnout na Zemi.

Když tohle dělávám, vždycky si vzpomenu na křováckou babičku, jak říká: „Země tiší žal.“ Přesně vím, jak to myslí, protože ta doba, po kterou jsme my, lidé chodili bosi, je nesčetněkrát delší než ta, po kterou nosíme boty.

Usmívám se teď, když píšu. Je pět hodin ráno, listopad a venku zima. Ale dýchající, živoucí Země je tu pro nás a s námi a nese nás a konejší od dávných dávných věků. Můžeme to pořád cítit, klidně to zkuste.

Psycholog Pjér La Šé’z říká, že ačkoli už přes sto let máme psychoanalýzu, nic moc se nezměnilo — jen se předepisuje stále více antidepresiv.

C. G. Jung radí: „Objevte svůj mýtus!“ Objevte sami sebe a svou vlastní jedinečnou roli v soukolí vesmíru. Neomezte své bytí, svůj život na nákupy, práci a dopravní zácpy.

Život je nedozírný.

Buďte jako děti, které si ze zubů vyšprtávají uvízlé kousky večeře a zkoumavě hledí od vyhasínajícího večerního ohně na hvězdy, vystupující na obloze.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.