Vyberte stránku

Stvořte svou vlastní psychologii 

a zahrňte do ní své sny, mýty, znamení, knihy, filmy a pohádky, přizvěte Slunce, hvězdy, Měsíc, nebe i Zemi — tu přednostně. A když nebudete vědět kudy kam, když zapomenete, proč tu jste, zujte si boty a stoupněte na Zemi. Klidně i na betonový chodník. Beton vede elektřinu stejně, jako byste stáli na trávě.

Nechte bosou nohu zbavenou pout rozplácnout na Zemi.

Když tohle dělávám, vždycky si vzpomenu na křováckou babičku, jak říká: „Země tiší žal.“ Přesně vím, jak to myslí, protože ta doba, po kterou jsme my, lidé chodili bosi, je nesčetněkrát delší než ta, po kterou nosíme boty.

Usmívám se teď, když píšu. Je pět hodin ráno, listopad a venku zima. Ale dýchající, živoucí Země je tu pro nás a s námi a nese nás a konejší od dávných dávných věků. Můžeme to pořád cítit, klidně to zkuste.

Pjér La Šé’z říká, že ačkoli už pře sto let máme psychoanalýzu, nic moc se nezměnilo — předepisuje se jen stále více antidepresiv.

C. G. Jung radí: „Objevte svůj mýtus!“ Objevte sami sebe a svou vlastní jedinečnou roli v soukolí vesmíru. Neomezte své bytí, svůj život na nákupy, práci a dopravní zácpy.

Život je nedozírný

Buďte jako děti, které si ze zubů vyšprtávají uvízlé kousky večeře a zkoumavě hledí od vyhasínajícího večerního ohně na hvězdy, vystupující na obloze.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.