Je vůbec možné věřit sám v sebe v takovém světě?

V nelidských podmínkách na sebe musíme zapomenout, abychom to vydrželi.

To je náš svět.

Sen otrokářů, kteří se sami stali otroky.

Že ne? Že už naše děti nepatří našim nadřízeným? Je to skutečně tak?

Abychom se neztratili ve světě, musíme v něm USPĚT. A abychom uspěli, musíme se UPLATNIT. Aby se muž uplatnil, musí se NĚKÝM stát. Musí najít ženu, se kterou zplodí potomky, musí postavit dům, zasadit strom,

najít svůj DŮLEK.

Abychom si mohli myslet, že jsme se uplatnili a jsme tím pádem tak nějak šťastní, umíme otrávit svého koníčka tím, že jej zobchodujeme.

Jen hloupý bílý muž dokáže otrávit koně,

na kterém jede.

Ten kůň, to jediné, co má v jeho životě nespoutanou a svobodnou sílu Ducha, přijme smrt z ruky, ze které by to nejméně očekával. A to je smrt civilizovaného muže. Může pak civilizovaný člověk vůbec v něco věřit? Může. Věří v politiku, v zábavu, v alkohol a jídlo, ve vědu, která ukazuje na prázdný a studený vesmír.

Muž bez koně tak věří úplně všemu. Jedinou věcí, ve kterou nevěří, je jeho smrt. Kdyby věřil ve svou smrt, neotrávil by svého koně. Dál tedy jede na svém stínu. Stín není vidět a tak ten, kdo na něm jede, míří přímo do pekel.

Peklo nemá dno a nemá ani konec.

Celé generace se vezly tou cestou na svých stínech, obdivujíce výdobytky civilizace, jimiž jsou průmyslová revoluce, liberální demokracie a psychoanalýza. Ke konci jsme jako nástroj spasení vynalezli virtuální realitu. Vyvinuli jsme inteligenci, jež je chytřejší než my a proto v ní věříme. Přestože jí říkáme „umělá“.

Má takový vynález Ducha? Jak by mohl. Vymyslel jej přece civilizovaný člověk. Nemocný, traumatizovaný člověk bez koně a bez naděje. Jak by mohl — civilizovaný muž nevěří ve svého Ducha, neboť co je to za Ducha, který ho nechává napospas sobě samému?

Řeknu vám teď Tajemství.

Od Ducha nás dělí jeden centimetr. Od nespoutaného, magického a stříbřitého Ducha a jeho lásky i nevyslovitelné vynalézavosti nás dělí podrážky našich bot.

Jednoho krásného dne se proto opatrně rozhlédněte. Jednoho neobyčejného dne, kdy pocítíte záchvěv vlastní nesmrtelné Duše v náhlém ovanutí dobrým větrem přes tvář se rozhlédněte, jestli se nikdo nedívá a zujte se.

Shoďte boty a nechte své bosé nohy rozplácnout na Zemi. Ať cítí teplo a úlevu, ať cítí svobodu a překvapení. Ať poznají mohutnost Země a sílu Ducha, proudícího pod nimi i vanoucího vysokými korunami stromů.

Ať vás ohromí

a něžně vámi zatřese pomocí starých slov bez jazyka. Slovy smíření a soucitu, dojemnými slovy slitování, slovy dávného Srdce a neviditelného Větru. A nebe a trávy a stromů a Slunce, ptáků a hvězd a vidoucích očí vlků. A duhových panterů, co stráží příboj moří.

Pak se podívejte dolů a uvidíte nohy toho dítěte, které nikdy nezapomnělo – vy jste nezapomněli. A poděkujte sobě, svému Duchu, že teď už všechno víte a tak se nemusíte ptát. Víte, kdo jste. A to stačí.

Odteď už kráčejte spolu. Nikdy se už nebudete muset ptát, zda je v tomhle světě možné věřit v sama sebe.

Budete vědět.

PŘEJI SI ODEBÍRAT

inDeography

Bolavá záda a dějiny shrbenosti

Bolavá záda a dějiny shrbenosti

Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím,
které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás.

Muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger

Muž, kterému podal ruku Arnold Schwarzenegger

Můj letitý přítel je barmanem ve svém vlastním baru. To je čiré štěstí. Ale ne v dnešní době. Historicko faktografická poznámka příštím generacím: Vláda opět po osmdesáti letech nařídila segregaci skupin obyvatelstva. Zatím nebyly zřízeny pracovní tábory nebo se o...

Má žena

Má žena

Když se na mně usmála a pak i promluvila a já spíš ucítil, než uviděl její dolíčky ve tvářích a nepostřehnutelnou vadu výslovnosti, pokusil se o mně infarkt. Byla zářivou bytostí mimo běžné lidské bytí, byla hvězdou, kometou, Sluncem, které vybuchlo tehdy ve vestibulu metra Hradčanská a oslepujícím světlem září dodnes.

V továrně

V továrně

Strávil jsem roky v takové továrně.Vyráběli jsme tam gumové a termoplastové koberečky do aut. Sám jsem měl v autě – než jsem ho prodal a začal se pohybovat téměř výhradně pěšky, abych si mohl dát cestou z práce cigáro a chůzí tak udělat nutné minimum pro své zdraví –...

Trychtovací úmořád, omlouvám se

Trychtovací úmořád, omlouvám se

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Zblázním se v úterý

Zblázním se v úterý

Vždycky mě ohromí, jak tenká je hranice mezi bytím a šílenstvím. Děje se to v milisekundách, kdy se podívám na běžný předmět např. hrnek od kafe nebo strom za oknem a na zlomek vteřiny jako by předmět pozbyl svého významu. Jako by se stal jen dvourozměrným či ztratil...

Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?

Archetyp: moudrý stařec či nemocný senior?

"Člověkem v dobrém úmyslu stvořené instituce po splnění svého poslání jen potvrzují svou vlastní existenci samy sebou a nevyhnutelně tím začínají škodit", píše ve své knize Člověk — bytost v sázce rakouský etolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt. To lze snadno doložit výrokem,...

Pinterest
fb-share-icon
LinkedIn
Share