Vyberte stránku

„It’s not gonna happen“ a „Fuck“ — píp. 

Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při některých scénách (a myšlenkách) zůstávali ohromeni.

Druhou věcí, která mě zase a znovu zarazila, bylo zobrazování zaměstnání. Buď v podobě kójí, malých buněk anebo separovaných kanclů, ve kterých trávíme třetinu (chacha — polovinu a možná víc, pokud si práci nosíme v hlavě domů) našeho života. V otupujícím zaměstnání se snažíme vydělat (sic!) co nejvíc peněz, abychom si za ně (ne)koupili pocit štěstí a naplnění. Zbývá nám ještě nějaká důstojnost a vůle k životu?

Svůj matrix máme v hlavě a tohle čtvrté pokračování přináší po strhujících třech předchozích rozvoj základní myšlenky o osvobození se. Totiž, že 

ne všichni se osvobodit chtějí.

Kdybych byl vzdělanější, dávno bych věděl, že o tom samém už psal Machiavelli. Mohl jsem být vzdělanější, protože vesmírný matrix nabízí i takovou možnost. „Dovídej se co nejvíc, abys mě (matrix) odhalil.“

V dnešní speciální době (je zbytečné říkat v „covidové“ — žádná jiná doba už v dohledné době nebude, leda totalitní, ale i to je matrix) je to vidět velmi zřetelně. Ale zdaleka ne všem. Matrix říká: „Buď spokojený s tím, co máš.“

Učíme se tady nechtít to, co chceme.

— William S. Burroughs

Lana Wachowski vyjádřila samu sebe nejsilněji z celé tetralogie. Nehodlám spoilerovat, těch 150 minut za shlédnutí stojí. I když budete celou dobu frflat.

Přesto je v Matrixu Resurrections daleko víc prostoru pro humor. Vadilo mi to, ale chápu, že zápletka je komplikovaná a možnost osvobození se téměř nedosažitelná, že jako občané se musíme v našem bytí tak nějak usebrat, abychom přežili.

Dlouhá stopáž celé čtyřlogie je pro mě symptomem našich tendencí nechat se virtuální realitou pohlcovat víc a víc. Přestože ještě tušíme, že existuje něco jako příroda. Ale takový strom jen stojí, stojí, velice stojí, ale co dál? Navíc se nám agresívní přírodopisné dokumenty snaží vnutit názor, že v přírodě zemřeme hlady, žízní, vedrem, zimou nebo nás něco sežere. To nechceš. Radši budeme doma. V teplých, suchých… kójích.

Abych to zkrátil a vy mohli jít na další web, řeknu překvapující věc. Jsme v matrixu v matrixu. Těch filmů, který bylo už natočeno a kolik knih napsáno a přesto, že si přiznáme, že náš život nestojí za to, dáme přednost popcornu, sexu, sítím a hrám.

Co by se ale stalo, kdyby si například každý čtvrtý člověk poslechl / přečetl, jak Fráňa Drtikol uprostřed Václaváku vstopil do nirvány?

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.