„It’s not gonna happen“ a „Fuck“ — píp. 

Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při některých scénách (a myšlenkách) zůstávali ohromeni.

Druhou věcí, která mě zase a znovu zarazila, bylo zobrazování zaměstnání. Buď v podobě kójí, malých buněk anebo separovaných kanclů, ve kterých trávíme třetinu (chacha — polovinu a možná víc, pokud si práci nosíme v hlavě domů) našeho života. V otupujícím zaměstnání se snažíme vydělat (sic!) co nejvíc peněz, abychom si za ně (ne)koupili pocit štěstí a naplnění. Zbývá nám ještě nějaká důstojnost a vůle k životu?

Svůj matrix máme v hlavě a tohle čtvrté pokračování přináší po strhujících třech předchozích rozvoj základní myšlenky o osvobození se. Totiž, že 

ne všichni se osvobodit chtějí.

Kdybych byl vzdělanější, dávno bych věděl, že o tom samém už psal Machiavelli. Mohl jsem být vzdělanější, protože vesmírný matrix nabízí i takovou možnost. „Dovídej se co nejvíc, abys mě (matrix) odhalil.“

V dnešní speciální době (je zbytečné říkat v „covidové“ — žádná jiná doba už v dohledné době nebude, leda totalitní, ale i to je matrix) je to vidět velmi zřetelně. Ale zdaleka ne všem. Matrix říká: „Buď spokojený s tím, co máš.“

Učíme se tady nechtít to, co chceme.

— William S. Burroughs

Lana Wachowski vyjádřila samu sebe nejsilněji z celé tetralogie. Nehodlám spoilerovat, těch 150 minut za shlédnutí stojí. I když budete celou dobu frflat.

Přesto je v Matrixu Resurrections daleko víc prostoru pro humor. Vadilo mi to, ale chápu, že zápletka je komplikovaná a možnost osvobození se téměř nedosažitelná, že jako občané se musíme v našem bytí tak nějak usebrat, abychom přežili.

Dlouhá stopáž celé čtyřlogie je pro mě symptomem našich tendencí nechat se virtuální realitou pohlcovat víc a víc. Přestože ještě tušíme, že existuje něco jako příroda. Ale takový strom jen stojí, stojí, velice stojí, ale co dál? Navíc se nám agresívní přírodopisné dokumenty snaží vnutit názor, že v přírodě zemřeme hlady, žízní, vedrem, zimou nebo nás něco sežere. To nechceš. Radši budeme doma. V teplých, suchých… kójích.

Abych to zkrátil a vy mohli jít na další web, řeknu překvapující věc. Jsme v matrixu v matrixu. Těch filmů, který bylo už natočeno a kolik knih napsáno a přesto, že si přiznáme, že náš život nestojí za to, dáme přednost popcornu, sexu, sítím a hrám.

Co by se ale stalo, kdyby si například každý čtvrtý člověk poslechl / přečetl, jak Fráňa Drtikol uprostřed Václaváku vstopil do nirvány?

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů