„It’s not gonna happen“ a „Fuck“ — píp. 

Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při některých scénách (a myšlenkách) zůstávali ohromeni.

Druhou věcí, která mě zase a znovu zarazila, bylo zobrazování zaměstnání. Buď v podobě kójí, malých buněk anebo separovaných kanclů, ve kterých trávíme třetinu (chacha — polovinu a možná víc, pokud si práci nosíme v hlavě domů) našeho života. V otupujícím zaměstnání se snažíme vydělat (sic!) co nejvíc peněz, abychom si za ně (ne)koupili pocit štěstí a naplnění. Zbývá nám ještě nějaká důstojnost a vůle k životu?

Svůj matrix máme v hlavě a tohle čtvrté pokračování přináší po strhujících třech předchozích rozvoj základní myšlenky o osvobození se. Totiž, že 

ne všichni se osvobodit chtějí.

Kdybych byl vzdělanější, dávno bych věděl, že o tom samém už psal Machiavelli. Mohl jsem být vzdělanější, protože vesmírný matrix nabízí i takovou možnost. „Dovídej se co nejvíc, abys mě (matrix) odhalil.“

V dnešní speciální době (je zbytečné říkat v „covidové“ — žádná jiná doba už v dohledné době nebude, leda totalitní, ale i to je matrix) je to vidět velmi zřetelně. Ale zdaleka ne všem. Matrix říká: „Buď spokojený s tím, co máš.“

Učíme se tady nechtít to, co chceme.

— William S. Burroughs

Lana Wachowski vyjádřila samu sebe nejsilněji z celé tetralogie. Nehodlám spoilerovat, těch 150 minut za shlédnutí stojí. I když budete celou dobu frflat.

Přesto je v Matrixu Resurrections daleko víc prostoru pro humor. Vadilo mi to, ale chápu, že zápletka je komplikovaná a možnost osvobození se téměř nedosažitelná, že jako občané se musíme v našem bytí tak nějak usebrat, abychom přežili.

Dlouhá stopáž celé čtyřlogie je pro mě symptomem našich tendencí nechat se virtuální realitou pohlcovat víc a víc. Přestože ještě tušíme, že existuje něco jako příroda. Ale takový strom jen stojí, stojí, velice stojí, ale co dál? Navíc se nám agresívní přírodopisné dokumenty snaží vnutit názor, že v přírodě zemřeme hlady, žízní, vedrem, zimou nebo nás něco sežere. To nechceš. Radši budeme doma. V teplých, suchých… kójích.

Abych to zkrátil a vy mohli jít na další web, řeknu překvapující věc. Jsme v matrixu v matrixu. Těch filmů, který bylo už natočeno a kolik knih napsáno a přesto, že si přiznáme, že náš život nestojí za to, dáme přednost popcornu, sexu, sítím a hrám.

Co by se ale stalo, kdyby si například každý čtvrtý člověk poslechl / přečetl, jak Fráňa Drtikol uprostřed Václaváku vstopil do nirvány?

Trychtovací úmořád, omlouvám se

Trychtovací úmořád, omlouvám se

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy:"We are here to help each other to get through it — whatever it is." A Traklovo "whatever it is" je opojné, magické i hrozivé. Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se...

Jsou věci tak krásné

Jsou věci tak krásné

na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Fotky

Fotky

Většina fotografů fotí lidi.
To je napůl výhra.
Nebo jen ženské, to je
úplná výhra.

Jeden
známý herec
se dal slyšet, že chce

Neděle

Většinu dopoledne jsme
s dětmi venku.
V lesním jezírku
trénují žabky,
sojka a káně
nad námi létají
sem a tam nebo
v kruhu.

Brodíme se
kupami tlejícího listí;

Můj komín

Můj komín

Vstávám teď ráno tak brzy,
že můj tovární komín
ještě svítí jeho
svou karmínovou září.

Připomíná mi můj
tvrdej chleba, když

Snus

Tenhle švédský
žvýkací tabák mi dělá dobře.
Mám ho vzadu
za tváří a
když se na sebe
ráno dívám
do zrcadla po tom,
co jsem několik hodin psal
báseň o zácpě,

Nesmrtelnost

Nesmrtelnost

Kerouac prý zemřel opilý na železničním náspu, jak jsem kdysi někde četl. Bukowski se neupil, na sklonku života dokonce přestal pít úplně a dostala ho pak umrněná tuberkulóza. Neruda zemřel statečně na rakovinu žaludku a Vonnegut, který ve svých šedesáti dvou zapil...