V šamanské tradici platí, že jen ten, kdo je zraněn, dokáže sám léčit

a touto dispozicí je k tomu předurčen a iniciován. Nejinak tomu bylo i během uvolňování se z vlivu hlubokého komplexu méněcennosti, který jsem si přisvojil v ranném dětství.

Musela uplynout desetiletí, než jsem si všimnul zvýšeného výskytu velkých světových osobností v mých snech. Počínaje Jungem mne postupně navštívili Donald Trump, Barack Obama a Václav Havel (jmenuji ty největší).

Nikdy by se mi to nepodařilo vypozorovat, kdybych si své sny po dobu několika let nezaznamenával. S Jungem jsem se ve snu setkal ve frontě v supermarketu, s Trumpem na rozlehlé náhorní plošině, s Havlem na Václaváku.

Studoval jsem tehdy Jungovy spisy obyčejně brzy po ránu, kdy u nás ještě všechno spí a zásahem pověstné synchronicity jsem narazil na tuto Jungovu větu (parafrázuji):

„Mnozí lidé jsou ve snech navštěvováni velkými osobnostmi např. Napoleonem, Stalinem apod. Podivují se nad tím a myslí si ‚Jaký to musím být báječný člověk, když mne navštěvují tak důležití lidé.‘ Nechápou, že jde o kompenzaci komplexu méněcennosti, kdy nevědomí pomocí snů vyrovnává rovnováhu s vědomím.“

Zůstal jsem jako opařený. Všechno bylo přesně naopak! Zdálo se mi o světových vůdcích, protože v běžném životě jsem prožíval vlastní nedůležitost, hořkost a frustraci.

Zase jednou se mi zhroutil svět. Sotva mi zbyly síly nato zavřít knihu, vrátit se do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Trvalo to několik dní. Samotný komplex ke mně promlouval a stahoval mě tak do svých temných hlubin.

Skončilo to, když jsem si uvědomil, že tohle mi však může změnit život. Pomalu jsem se dokázal odpíchnout a byl připraven začít se postupně vymaňovat ze sevření. Dnes je to mé největší bohatství, které mi poskytlo vhled do původu vlastního utrpení a dalo odhodlání ten příběh sdílet.

A pomoci i druhým, vám.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.