V šamanské tradici platí, že jen ten, kdo je zraněn, dokáže sám léčit

a touto dispozicí je k tomu předurčen a iniciován. Nejinak tomu bylo i během uvolňování se z vlivu hlubokého komplexu méněcennosti, který jsem si přisvojil v ranném dětství.

Musel uplynout desetiletí, než jsem si všimnul zvýšeného výskytu velkých světových osobností v mých snech. Počínaje Jungem mne postupně navštívili Donald Trump, Barack Obama a Václav Havel (jmenuji ty největší).

Nikdy by se mi to nepodařilo vypozorovat, kdybych si své sny po dobu několika let nezaznamenával. S Jungem jsem se setkal ve frontě v supermarketu, s Trumpem na rozlehlé náhorní plošině, s Hevlem na Václaváku.

Studoval jsem tehdy Jungovy spisy obyčejně brzy po ránu, kdy u nás ještě všechno spí a zásahem pověstné synchronicity jsem narazil na tuto Jungovu větu (parafrázuji):

„Mnozí lidé jsou ve snech navštěvováni velkými osobnostmi např. Napoleonem, Stalinem aod. Podivují se nad tím a myslí si ‚Jaký to musím být báječný člověk, když mne navštěvují tak důležití lidé.‘ Nechápou, že jde o kompenzaci komplexu méněcennosti, kdy nevědomí pomocí snů vyrovnává rovnováhu s vědomím.“

Zůstal jsem jako opařený. Všechno bylo přesně naopak! Zdálo se mi o světových vůdcích, protože v běžném životě jsem prožíval vlastní nedůležitost, hořkost a frustraci.

Zase jednou se mi zhroutil svět. Sotva mi zbyly síly nato zavřít knihu, vrátit se do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Trvalo to několik dní. Samotný komplex se ke mně promlouval a stahoval mě tak do svých temných hlubin.

Skončilo to, když jsem si uvědomil, že tohle mi však může změnit život. Pomalu jsem se dokázal odpíchnout a byl připraven začít se postupně vymaňovat ze sevření. Dnes je to mé největší bohatství, které mi poskytlo vhled do původu vlastního utrpení a dalo odhodlání ten příběh sdílet.

A pomoci i druhým, vám.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Báseň, jenž nezná křeči

Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.