Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím,
které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás. Bylo to stejně samozřejmé jako nepoznatelné. A protože nás obklopoval tak nesmírný prostor, v němž jsme žili, naše svoboda jako lidských bytostí byla neomezená. Skláněli jsme se před tím, protože jsme existovali přímo ve vřelé náruči Tajemství a byli jsme jeho nedílnou součástí.
Yuval N. Harari ve své knize Sapiens říká, že všechno se začalo kazit už ve chvíli, kdy jsme se s motykou sehnuli k obdělávání půdy. Tam, kde žijeme dnes, se skláníme jakmile se postavíme na nohy. Narozdíl od savany je společenství, do kterého se teď rodíme tak veliké, že jsme ve městech museli vytvořit cosi, co jsme pojmenovali liberální solidarita. Jakmile totiž vystrčíme nos z chatrče, kolem nás se začnou valit zástupy úplně cizích lidí. Hledíme a nehledíme na sebe, míjíme se v těsné blízkosti a vůbec nám to nepřipadá divné.
V savaně musel příslušník cizího kmene setrvat nejdřív opodál, aby tak dal najevo, že přichází v míru. A když pak mohl vstoupit do vesnice, po několik dní si ho nikdo nevšímal, aby měl návštěvník čas se rozkoukat.
My Češi, jsme do té míry uvědomělí, že se na cizí lidi aspoň mračíme.
Nasloucháme totiž svému dávnému instinktu, který říká buď opatrný k tomu, co neznáš. Tisíce let nás poučily, že kdo nerespektuje náš prostor, pozná ostří našeho oštěpu.
Abychom se navzájem nepovraždili, úmluva o liberální solidaritě nám naopak říká vykašli se na instinkt a buď hodný chlapec. Jakmile se tedy naučíme trochu mluvit, musíme začít zdravit. Děti to nechápou — pozdravit? Vždyť je to někdo cizí. Rodiče nám ale vysvětlí, že není cizí a že zdravit prostě budeme. Tak se trošku podvolíme, trochu se poshrbíme a poprvé pozdravíme. A než jdeme ven, obujeme si boty, aby nás betonové chodníky netlačily a taky
abychom zapomněli, proč tu jsme…
A než jdeme ven, ještě se povinně vyčuráme. A vidlička se drží v levé ruce a ne v pravé. A večer je pozdě, takže musíme jít spát.
Komplexní shrbenosti dosáhneme během povinné školní docházky. Získáváme pevné základy v oborech socializace, demokracie (bude to tak, jak chce většina), loajalita, odevzdávání kompetencí, robotizace a melancholie. Ti nadanější pak nástavbu v nepřizpůsobivosti, poruchách učení, dyslexii, disharmonii, neurotismu.
Když správně zodpovíme otázky, složíme nakonec zkoušku z dospělosti a jsme připraveni pro život. Otevírá se před námi nesmírnost života, po kterém jsme toužili, když jsme byli malí. Můžeme si konečně dělat, co chceme.
Místo nebeských výšin a vesmírných hlubin, malování obrazů a psaní básní,
pronikáme ale leda do tajů kancelářských aplikací a bádáme v nesrozumitelném chování nadřízených. Dobrodružství při lovu, pro které jsme byli stvoření, vyměníme za dobrodružství při lovu parkovacích míst před supermarketem. Přichází půle života a my jsme jací? Správně. Shrbení. Jako já. Téměř už nemůžu chodit, sedět ani stát.
Komu to dojde, má vyhráno. Napůl. Teď se tedy zkusíte narovnat, ale ono to nejde. Mělo to přece svá pozitiva. Jako stockholmský syndrom. Ale když vás bolí záda tak, že se nemůžete nadechnout, budete se muset postupně narovnat. Nejspíš tak dlouho, jak dlouho jste se hrbili. Říkám si proč, páteř mám přece rovnou… Nemám. Za ty roky je ohnutá a zkřivená. Lordoza, skolioza — to je přece v tomhle věku normální, má to polovina lidí. Ale tady máte výborné tabletky, ty berte, uleví vám od bolesti. Ani procedury nepomáhají? Dáme vám umělou plotýnku, to děláme každý den, máme vyspělou medicínu. To není jak v savaně.
Ale když sejdu z chodníku do trávy u řeky a tam se narovnávám a nadechuju, cítím to. I přes boty. Tu nesmírnost. A říkám si cos to udělal? A kým jsi to doteď byl?
Země tiší žal.
— Křovácká babička
Před stvořením světa. O neviditelnosti, předurčení a setkání s Cheirónem
To nejbolestnější z dětství se o 30 let později ukázalo jako to nejúchvatnější, co mne kdy potkalo. Mohlo mi být deset let, když jsem utekl z pódia uprostřed veřejného koncertu, abych zmizel z očí všech — publika, nemilosrdných reflektorů a mého otce, který seděl pod...
Objevte svůj mýtus
Stvořte svou vlastní psychologii a zahrňte do ní své sny, mýty, znamení, knihy, filmy a pohádky, přizvěte Slunce, hvězdy, Měsíc, nebe i Zemi — tu přednostně. A když nebudete vědět kudy kam, když zapomenete, proč tu jste, zujte si boty a stoupněte na Zemi. Klidně i na...
Minulost, přítomnost, budoucnost
Při hledání řešení se naše mysl často obrací do minulosti. V dávných událostech pátrá po příčinách a domnělých vinících. Je dobré si připomenout, že lidská paměť je (naštěstí) selektivní. Proto koučink nepracuje s minulostí, ale soustředí se na budoucnost. Přesto chci...