Kdysi dávno, ještě v afrických savanách jsme se skláněli před Tajemstvím, 

které bylo tak nesmírné, že nic jiného jsme s tím ani dělat nemohli. V noci nás z nebe sledovaly oči neznámých tajemných bytostí, ve dne se objevoval zářivý a žhnoucí kotouč, jenž oživoval všechno kolem nás. Bylo to stejně samozřejmé jako nepoznatelné. A protože nás obklopoval tak nesmírný prostor, v němž jsme žili, naše svoboda jako lidských bytostí byla neomezená. Skláněli jsme se před tím, protože jsme existovali přímo ve vřelé náruči Tajemství a byli jsme jeho nedílnou součástí.

Yuval N. Harari ve své knize Sapiens říká, že všechno se začalo kazit už ve chvíli, kdy jsme se s motykou sehnuli k obdělávání půdy. Tam, kde žijeme dnes, se skláníme jakmile se postavíme na nohy. Narozdíl od savany je společenství, do kterého se teď rodíme tak veliké, že jsme ve městech museli vytvořit cosi, co jsme pojmenovali liberální solidarita. Jakmile totiž vystrčíme nos z chatrče, kolem nás se začnou valit zástupy úplně cizích lidí. Hledíme a nehledíme na sebe, míjíme se v těsné blízkosti a vůbec nám to nepřipadá divné.

V savaně musel příslušník cizího kmene setrvat nejdřív opodál, aby tak dal najevo, že přichází v míru. A když pak mohl vstoupit do vesnice, po několik dní si ho nikdo nevšímal, aby měl návštěvník čas se rozkoukat.

My Češi, jsme do té míry uvědomělí, že se na cizí lidi aspoň mračíme.

Nasloucháme totiž svému dávnému instinktu, který říká buď opatrný k tomu, co neznáš. Tisíce let nás poučily, že kdo nerespektuje náš prostor, pozná ostří našeho oštěpu.

Abychom se navzájem nepovraždili, úmluva o liberální solidaritě nám naopak říká vykašli se na instinkt a buď hodný chlapec. Jakmile se tedy naučíme trochu mluvit, musíme začít zdravit. Děti to nechápou — pozdravit? Vždyť je to někdo cizí. Rodiče nám ale vysvětlí, že není cizí a že zdravit prostě budeme. Tak se trošku podvolíme, trochu se poshrbíme a poprvé pozdravíme. A než jdeme ven, obujeme si boty, aby nás betonové chodníky netlačily a taky

abychom zapomněli, proč tu jsme…

A než jdeme ven, ještě se povinně vyčuráme. A vidlička se drží v levé ruce a ne v pravé. A večer je pozdě, takže musíme jít spát.

Komplexní shrbenosti dosáhneme během povinné školní docházky. Získáváme pevné základy v oborech socializace, demokracie (bude to tak, jak chce většina), loajalita, odevzdávání kompetencí, robotizace a melancholie. Ti nadanější pak nástavbu v nepřizpůsobivosti, poruchách učení, dyslexii, disharmonii, neurotismu.

Když správně zodpovíme otázky, složíme nakonec zkoušku z dospělosti a jsme připraveni pro život. Otevírá se před námi nesmírnost života, po kterém jsme toužili, když jsme byli malí. Můžeme si konečně dělat, co chceme.

Místo nebeských výšin a vesmírných hlubin, malování obrazů a psaní básní, 

pronikáme ale leda do tajů kancelářských aplikací a bádáme v nesrozumitelném chování nadřízených. Dobrodružství při lovu, pro které jsme byli stvoření, vyměníme za dobrodružství při lovu parkovacích míst před supermarketem. Přichází půle života a my jsme jací? Správně. Shrbení. Jako já. Téměř už nemůžu chodit, sedět ani stát.

Komu to dojde, má vyhráno. Napůl. Teď se tedy zkusíte narovnat, ale ono to nejde. Mělo to přece svá pozitiva. Jako stockholmský syndrom. Ale když vás bolí záda tak, že se nemůžete nadechnout, budete se muset postupně narovnat. Nejspíš tak dlouho, jak dlouho jste se hrbili. Říkám si proč, páteř mám přece rovnou… Nemám. Za ty roky je ohnutá a zkřivená. Lordoza, skolioza — to je přece v tomhle věku normální, má to polovina lidí. Ale tady máte výborné tabletky, ty berte, uleví vám od bolesti. Ani procedury nepomáhají? Dáme vám umělou plotýnku, to děláme každý den, máme vyspělou medicínu. To není jak v savaně.

Ale když sejdu z chodníku do trávy u řeky a tam se narovnávám a nadechuju, cítím to. I přes boty. Tu nesmírnost. A říkám si cos to udělal? A kým jsi to doteď byl?

Země tiší žal.

— Křovácká babička

Trychtovací úmořád, omlouvám se

Trychtovací úmořád, omlouvám se

V ten samý rok měly mé nedomrlé autodestruktivní tendence, které jsem zábavnou formou zpracoval do Kentaurových písní a stále se připomínající alkoholismus v Podivném odpoledni Lebama Bulebika, společně s audioknihou Deník skladníka úhrnem tisíce shlédnutí na Youtube. V knihkupectví Kosmas si Skladníka v elektronické podobě dokonce zakoupili dva lidé.

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Georg Trakl — Básně za úplňku (audio)

Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy:"We are here to help each other to get through it — whatever it is." A Traklovo "whatever it is" je opojné, magické i hrozivé. Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se...

Jsou věci tak krásné

Jsou věci tak krásné

na světě, že
nemůžu pochopit, proč
jsem si vybral život
v boudě z latí, kam
nepáchne živá duše, kam
táhne a
z okna vidím jen
staré potrubí a zeď.

Fotky

Fotky

Většina fotografů fotí lidi.
To je napůl výhra.
Nebo jen ženské, to je
úplná výhra.

Jeden
známý herec
se dal slyšet, že chce

Neděle

Většinu dopoledne jsme
s dětmi venku.
V lesním jezírku
trénují žabky,
sojka a káně
nad námi létají
sem a tam nebo
v kruhu.

Brodíme se
kupami tlejícího listí;

Můj komín

Můj komín

Vstávám teď ráno tak brzy,
že můj tovární komín
ještě svítí jeho
svou karmínovou září.

Připomíná mi můj
tvrdej chleba, když

Snus

Tenhle švédský
žvýkací tabák mi dělá dobře.
Mám ho vzadu
za tváří a
když se na sebe
ráno dívám
do zrcadla po tom,
co jsem několik hodin psal
báseň o zácpě,

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

Matrix 4 Resurrections — nerecenze

"It's not gonna happen" a "Fuck" — píp. Tyhle dvě věci mi z filmu Matrix 4 Resurrections utkvěly v hlavě i do druhého dne. Před čtyřkou jsme se ženou z nostalgie absolvovali i všechny tři předchozí filmy. A nejen že se na to pořád dalo dívat, dokonce jsme při...