Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.

Jan Skalák ve svých verších popisuje nejen svůj vnitřní svět, ale i svět kolem nás, ulice, lesy, zahrady, a nevyhýbá se ani tématům týkajícím se moderních technologií. Jeho poezie pohladí po duši, je plná obrazů a dotýká se snad všech lidských smyslů, maluje plastický obraz světa, v němž žijeme, a citlivě vykresluje jak jeho krásu, tak i kritiku některých aspektů života a společnosti. Kentaurovy písně rozhodně stojí za přečtení.

Petra Kamlachová, spisovatelka, redaktorka

„Život je básní, co chvěje se v modrém vzduchu, když člověk se zasní, když dopřeje si sluchu.“

Dovolte si zpomalit ve svém shonu a nechte se unášet na vlnách melancholie Jana Skaláka.
Jan je filozofujícím básníkem. Příkladem jeho tvůrčího génia, umělecké zkratky a mistrně zakomponovaného smyslu pro detail je pro mě verš: „Na přechodu u knihovny a o kus dál řeka, divý muž a park a stromy.“ Rožnováci vědí…

Básníkova plachá duše dokáže brilantně zachytit vzlety a pády, hloubku bytí, naděje i bol. Jeho tklivý smutek se umí dotknout čtenářovy duše a vtáhnout ji do plnosti přítomného okamžiku. Stejně jako pulzující dynamika jemného flirtu:

„Zatoužím náhle být odhalen.
Však Venušin zrak se odvrací;
jiné má věci teď na práci
pohled horký jak fén;
další v řadě musí být odbaven.“

Mgr. Lenka Bednářová, lektorka vzdělávacích seminářů a poradkyně pro osobnostní rozvoj