Smysl života definoval syn Kurta Vonneguta Mark těmito slovy: 

„We are here to help each other to get through it — whatever it is.“ 

A Traklovo „whatever it is“ je opojné, magické i hrozivé.

Příští týden oslaví rakouský básník Georg Trakl 135. narozeniny. Poprvé jsem se ním setkal v životopise Bohuslava Reynka; Reynek jako první přeložil Traklovy básně do jiného jazyka. Říkal jsem si, to bude nějaká staroba, vždyť sebevraždu spáchal Trakl ještě v první světové válce. Čeho bych se u něj mohl dočíst? No, byl jsem hlupákem a byl jsem uchvácen.

Reynkovy překlady se v antikvariátech (v běžném knihkupectví s pětačtyřiceti tisíci nových titulů týdně je neseženete) prodávají za tři, pět i deset tisíc. Já sehnal s vypětím všech sil a peněženky překlady Ludvíka Kundery z roku 1965 v jednom slovenském antikvariátě. To jen pro dokreslení jak známý nebo neznámý je Georg Trakl tuzemskému publiku. 

Strohá data o Traklově životě si můžeme najít na Wikipedii (viz zdroje úplně dole). Já chci ale říct tohle:

Georg Trakl byl v systému Human design „projektujícím“ typem s profilem 2/4.

Říkám to proto, že jsem to tušil už po prvním přečtení jeho básní. Záleval mě pocit uchvacujícího tonutí ve slovech, která jako bych kdysi znal, ale dávno je už zapomněl. I já jsem HD projektor s profilem 2/4. (Co to znamená viz zdroje úplně dole.) 

Přesto jsem byl překvapen. Projektoři nějak intuitivně vědí, kdo jsou druzí lidé, jaké jsou motivy jejich slov a konání a na základě jakého mentálního systému fungují. Teď myslím hlavně na Trakla, který se vlekl světem kdysi dávno na přelomu století. Světem, který snad byl tišší než náš, ale stejně páchnoucí jatkami, bojišti a lazarety první světové války. Melancholie byla tehdy považována za nemoc. O historii šílenství se zajímavě zmiňuje Martin Reiner v Básníkovi / románu o Ivanu Blatném. Ivan Blatný se podobně jako švýcarský spisovatel z přelomu století Robert Walser dobrovolně uchýlil k doživotnímu pobytu v psychiatrickém zařízení. U nás v současnosti zaznamenáváme tendence k vytváření psychiatrických diagnóz a následné medikaci už u úplně malých dětí, ale o tom jindy.

Všechny údaje životních dat Georga Trakla mi vyvstávají v temných konturách jeho myšlenek, pocitů, strohém a přesto křišťálově jasném výrazu. A dostávají lidskou podobu kdysi žijícího člověka, jenž byl s peklem vlastní mysli vržen do opravdového, skutečného pekla války.

Trakl věděl, kdo jsou druzí a proč dělají, co dělají.

I to, že jejich konání by nabylo většího významu a smyslu, kdyby mohl naplno říct, co vidí. Frustraci HD projektorů tak mírnil únikem do psychedelických básní, které psal po večerech v tmavé kůlně za lékárnou, kde pracoval a kam si do své samoty a melancholie tajně přinášel vzorky tehdejších lékařských anestetik, kokainu. Existuje prý dokonce statistika výrazů barev, jenž Trakl používal ve svých básních. Nejčastěji se vyskytují hnědá, purpurová, modrá a zlatá.

Human design mohl být vyvinut teprve o sto let později; doba, ve které žil Georg Trakl nebyla zdaleka tolik přízniva individualismu, jak jej zažíváme teď. Trakl se leda mohl stát — a o to usiloval — úřednickým opisovačem, ale na takovou pozici nedosáhl pro své „rebelství“, jak eufemisticky uvádí ve své jinak pozoruhodné předmluvě Ludvík Kundera.

Georg Trakl ukončil svůj život v sedmadvaceti letech. V tom, zda to byl záměr či nešťastná náhoda nemám jasno ani já ani Ludvík Kundera. Wikipedie naopak jasno má; podle ní se válkou prohloubila Traklova „depresivní povaha.“ Neviděl bych to zdaleka tak jednoznačně, k tomu všemu měl Trakl něco jako incestní vztah se svou sestrou Gretou. Ta se nezřídka vyskytuje v jeho básních jako žena i jako chlapec. Jung říká, že stejně tak se ve snech i anima zjevuje jak v ženské tak v mužské podobě. Dále také říká, že má-li někdo sám ukončit vlastní život, tato myšlenka se vyskytuje v jeho mentálním poli dlouhou dobu, od mládí, od dětství.

Kdo je pak ale chlapec Elis v básni, kterou začíná video? Pro Trakla je toto jméno předobrazem rajské čistoty, nevinného dětství. Evokuje slovo elysium (ráj, říše blaženosti). Výklady Traklových básní se ovšem omezují na výklady filozofické a katolicky mytologické. A ty psychologické jsou poplatné svému oboru, povětšině postaveném na několikrát zrevidovaném Freudovi (freudiáni by jinak neměli v rukou nic než Freudův komplex) a psychologii, která zcela ignoruje dnes už také století staré bádání Jungovo, jehož psychologie zahrnuje v neposlední řadě jako terapeutický objekt osobu psychologa samotného. Human design je zcela převratný a jde křížem krážem zmíněnými obory až k osobní mytologii a předurčení.

Trakl ale nebyl šílencem. Jeho melancholii (depresi) způsoboval trvalý nedostatek uznání a stres z pocitu, že je s ním něco špatně. Ty kompenzoval sebedestruktivním užíváním kokainu, jehož vedlejším produktem byly ovšem jeho divukrásné básně z krajin noční duše.

Georg Trakl patří do tzv. Klubu 27. Po bok Jima Morrisona, Briana Jonese, Janis Joplin, Jimi Hendrixe, Jean Michel Basquiata (viz zdroje).

Pro jeho pocit hořkosti, zmaru a touhy po smrti cítím, jako projektor k projektorovi, silné nutkání zařvat časem o víc než sto let zpět: 

„Vidím tě, příteli. Vidím a zřím tě!“

Ten nápad na audio jsem dostal po tom, co jsem zkusmo vytvořil fotku ze záhlaví. Tak se mi zalíbila, že jsem si řekl, že tohle je přece obal hudebního alba! Ještě tak k tomu dodělat to album…

A tak jsem za úplňku, jak jsem zjistil dodatečně, nemotorně namluvil některé z jeho básní. Nahrál jsem k nim i něco synťáků a psychedelických ploch, abych tomu snad dodal vesmírnější rozměr. Docela se to podařilo.

K Tvým 135. narozeninám

— Děkuju, J. S.

Georg Trakl – Básně za úplňku

Husky & dívka

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,