Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

Pane Reynku,
co nám dáno?
Brzy ráno
kávu v hrnku.

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.

přišli už domů a v oknech se svítí,
pan Sudek fotí si na sklech kapky deště,
vlažná noc snáší se na hřbitovní kvítí.

z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.

a objetí modři širých nebes přichází,
průzračnost povětří, vůně i zář,
nový den po noci nadchází,
proč do mě padá stesk a pláč.

Vyjít tak bosky do polí
jako kdysi, jen s kosou a písničkou