Jan Skalák ve svých verších popisuje nejen svůj vnitřní svět, ale i svět kolem nás, ulice, lesy, zahrady, a nevyhýbá se ani tématům týkajícím se moderních technologií. Jeho poezie pohladí po duši, je plná obrazů a dotýká se snad všech lidských smyslů, maluje plastický obraz světa, v němž žijeme, a citlivě vykresluje jak jeho krásu, tak i kritiku některých aspektů života a společnosti. Kentaurovy písně rozhodně stojí za přečtení.

Petra Kamlachová, spisovatelka, redaktorka

„Život je básní, co chvěje se v modrém vzduchu, když člověk se zasní, když dopřeje si sluchu.“

Dovolte si zpomalit ve svém shonu a nechte se unášet na vlnách melancholie Jana Skaláka.
Jan je filozofujícím básníkem. Příkladem jeho tvůrčího génia, umělecké zkratky a mistrně zakomponovaného smyslu pro detail je pro mě verš: „Na přechodu u knihovny a o kus dál řeka, divý muž a park a stromy.“ Rožnováci vědí…

Básníkova plachá duše dokáže brilantně zachytit vzlety a pády, hloubku bytí, naděje i bol. Jeho tklivý smutek se umí dotknout čtenářovy duše a vtáhnout ji do plnosti přítomného okamžiku. Stejně jako pulzující dynamika jemného flirtu:

„Zatoužím náhle být odhalen.
Však Venušin zrak se odvrací;
jiné má věci teď na práci
pohled horký jak fén;
další v řadě musí být odbaven.“

Mgr. Lenka Bednářová, lektorka vzdělávacích seminářů a poradkyně pro osobnostní rozvoj

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Báseň, jenž nezná křeči

Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.