Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště
kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,
funkční jsou bundy na věšácích,
cosi jde stoupačkami, leští se dásně.
Po noci vyklidit myčku,
nekape více z cedníků.
Vypito kafe z rendlíku,
ke lžičce uložit lžičku.
Posvátné písky pahorků žhnoucích,
kde obdržené modlitby se poztrácely
v zástupech lidí pomalu jdoucích,
v osudech myší Mooshabrových Natálií.
Kde ze sladkých hlubin se vynoří
tvé slunce a šíje, záře očí,
pohladí ráno a chvíli tu ozáří
tvá vlastní krása z dolíčků ve tvářích?
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.