Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,
funkční jsou bundy na věšácích,
cosi jde stoupačkami, leští se dásně.

Po noci vyklidit myčku,
nekape více z cedníků.
Vypito kafe z rendlíku,
ke lžičce uložit lžičku.

Posvátné písky pahorků žhnoucích,
kde obdržené modlitby se poztrácely
v zástupech lidí pomalu jdoucích,
v osudech myší Mooshabrových Natálií.

Kde ze sladkých hlubin se vynoří
tvé slunce a šíje, záře očí,
pohladí ráno a chvíli tu ozáří
tvá vlastní krása z dolíčků ve tvářích?

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů