Za hřbitovem s harfou lidi žijou ještě

Velký šedý husky
s dívkou v bílém tričku
jdou teplým letním ránem,
slunce vychází,
je sobota.

madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.

rozbalím je a položím na klavír
a nebudu je ještě číst.

V našem starém bytě bylo pod klavírem dětské hřiště,

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Miluj mě ještě jednou
jsi to pořád ty
utíkej ven, já počkám
najdu tě podle tvých malíčků

Ztrácím se v něhách,
snad ještě spím,
co nenajdu v knihách,
to dávno vím.

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,