Za hřbitovem s harfou lidi žijou ještě

Miluj mě ještě jednou
jsi to pořád ty
utíkej ven, já počkám
najdu tě podle tvých malíčků

Ztrácím se v něhách,
snad ještě spím,
co nenajdu v knihách,
to dávno vím.

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Chci pryč, chci dál
z kopců a rozhleden skákat a letět,
nad stromy, nad vlaky, v nebi sedět,
bych zas se smál.

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

Pane Reynku,
co nám dáno?
Brzy ráno
kávu v hrnku.

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.