Za hřbitovem s harfou lidi žijou ještě,
přišli už domů a v oknech se svítí,
pan Sudek fotí si na sklech kapky deště,
vlažná noc snáší se na hřbitovní kvítí.

Je už léto nebo jen předjaří?
A voní už zem?
Za okny lidé večeří,
talířů cinkání nese se ven.

Jak podivuhodné je to všechno,
den končí a v Újezdě strom,
útržky slov se mu na listech lesknou
a Orfea hlas jak večerní zvon.

Je věčnost večera,
v ní harfa zní,
z kamene svítí do šera
do snů, než znovu se rozední.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.