Všechno je tak krásné, chci o tom psát básně. Pro sebe, pro
lásky, pro chlapy v továrně, když srdce po šichtě převlíká se.
Pro toho, kdo bloudí v lásce, ptákům, stromům! kočce v
klubíčku i na lovu, kde zadýchá se. Chci psát básně pijákům i
Faustům, na procházce maminám i tátům, tajným bláznům,
nebesům, co plují, řvou i modrají se, chroustům, co bručí v
podvečeru a větru, když vane do vlasů. Chci psát očím!
hvězdám, co žehnou světy, záři a bleskům i Cháronovým
veslům, když čeří vody stesku, pyramidám, chrámům,
dědečkům a tlustým pejskům, tichu, když snáší se
surrealistům a hlubinám, co vlní se, tichým stinným zahradám
s divokými květy, kde v odpolednách není se. A neonům a
oknům noci, vánicím a kandelábrům, dlážděním i bazénům,
věkům, tůním, ďáblům i pláním, pondělkům i pátkům,
randálům i zmatkům, stínům, když jsou v nadhlavníku, šíleným
bohům a jizvám, co mám na památku. Chci psát básním i
nebytí, betonu i jehličí, od věčnosti k věčnosti, pro štěstí i
pozlátku.
Nevidím vůbec nic
madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.
Snad mi dnes doručí Stará bydliště
rozbalím je a položím na klavír
a nebudu je ještě číst.
V našem starém bytě bylo pod klavírem dětské hřiště,
Chtěl bych být J. M. Basquiat
Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.
Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.
Tati
Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.
Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.
Normální divné věci
Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.
Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.
Za okny, za obzory
Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště
kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,
U řeky
Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.
Ledomodré ostrovy
a srdcem se ti rozbuší
něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,
ve vodách a kamení
podél tvých cest,
Adagio Assai
se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,
plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení
a to je láska.