Všechno je tak krásné, chci o tom psát básně. Pro sebe, pro
lásky, pro chlapy v továrně, když srdce po šichtě převlíká se.
Pro toho, kdo bloudí v lásce, ptákům, stromům! kočce v
klubíčku i na lovu, kde zadýchá se. Chci psát básně pijákům i
Faustům, na procházce maminám i tátům, tajným bláznům,
nebesům, co plují, řvou i modrají se, chroustům, co bručí v
podvečeru a větru, když vane do vlasů. Chci psát očím!
hvězdám, co žehnou světy, záři a bleskům i Cháronovým
veslům, když čeří vody stesku, pyramidám, chrámům,
dědečkům a tlustým pejskům, tichu, když snáší se
surrealistům a hlubinám, co vlní se, tichým stinným zahradám
s divokými květy, kde v odpolednách není se. A neonům a
oknům noci, vánicím a kandelábrům, dlážděním i bazénům,
věkům, tůním, ďáblům i pláním, pondělkům i pátkům,
randálům i zmatkům, stínům, když jsou v nadhlavníku, šíleným
bohům a jizvám, co mám na památku. Chci psát básním i
nebytí, betonu i jehličí, od věčnosti k věčnosti, pro štěstí i
pozlátku.
Baroko
V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.
Tvůj muž je Shakespeare
Mysli si krátkou báseň,
co tě celou miluje.
Hy-po-te-tic-ky
jako zrůžovělou lázeň,
co po těle ti čaruje
z růží hebké lístky.
Když pohledy všech mužů
lepí se ti na šaty,
chci nést tě v zvucích cemball,
tónech zlatých jako Scarlatti
Poslouchá hudbu, kdo touží po domově
Do stále stejného místa míří,
když věrně se vrací k sobě
a mysl, ta víří a víří.
Vědma
V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.
Báseň, jenž nezná křeči
Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:
Utopiae marine
a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.
Zbytečná báseň
Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.
Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.
Strach
Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.