Všechno je tak krásné

Všechno je tak krásné, chci o tom psát básně. Pro sebe, pro
lásky, pro chlapy v továrně, když srdce po šichtě převlíká se.
Pro toho, kdo bloudí v lásce, ptákům, stromům! kočce v
klubíčku i na lovu, kde zadýchá se. Chci psát básně pijákům i
Faustům, na procházce maminám i tátům, tajným bláznům,
nebesům, co plují, řvou i modrají se, chroustům, co bručí v
podvečeru a větru, když vane do vlasů. Chci psát očím!
hvězdám, co žehnou světy, záři a bleskům i Cháronovým
veslům, když čeří vody stesku, pyramidám, chrámům,
dědečkům a tlustým pejskům, tichu, když snáší se
surrealistům a hlubinám, co vlní se, tichým stinným zahradám
s divokými květy, kde v odpolednách není se. A neonům a
oknům noci, vánicím a kandelábrům, dlážděním i bazénům,
věkům, tůním, ďáblům i pláním, pondělkům i pátkům,
randálům i zmatkům, stínům, když jsou v nadhlavníku, šíleným
bohům a jizvám, co mám na památku. Chci psát básním i
nebytí, betonu i jehličí, od věčnosti k věčnosti, pro štěstí i
pozlátku.