Sýkorky a někdy brhlík.
Je leden a tání, šlapu po legu.
Pračka ždímá, lhostejné knihy, tolik slov.
Párky v rohlíku. Brčka, časopisy, jablko a hrnek čaje.
Bach. Fialové srdce, v koutech prach.
Co na oběd.
Piš.
Zlaté ručičky hodin.
Chaim Soutin a Kingsley Amis.
Mléčná báseň moří, ke dnu šlo mé kormidlo i hák.
Hrubín nebo Nezval?
Ivánek B. se šourá chodbami blázince.
Nejsme sami.
Kosi a psi, náledí a bosé nohy Francescovy.
Bůh, Evropa a kentauři, rudý prach
voní a v chocholech stoupá kolem mne.
Hraju si v prachu, tančím. Bůh je.
Jsem šťastný, pračka ždímá.
Co bude? Teď je teď. Piš. Nejez.
Nepij a nechlastej.
Nezapínej nic.
František z Assisi pozoruje sýkorku.
Vlasy svaté Kláry. A oči.
O tom jsi už psal. Teď postav chrám.
Najdi to bos, vzpomeň si, nejsi.
Bůh ti dýchá skrz holé temeno.
Fouká sladký dech skrze tebe do brnících rukou.
Bůh je. Tvůj sešit. Přejdi Jordán.
Přejdi na druhou stranu. John the Baptist
ve velbloudí kůži, šílený, zarostlý, mokrý ve vousech,
směje se a zve tě dál.
Směje se ve vodě, je živý
a kývá na tebe. Projdi.
Obrovskou tlapou ti hladí nahé rameno
a z modrých očích sálá boží dech,
z velbloudí srsti kape voda, jsi nahý.
Běž s vodou, pij vodu.
Svými přístupovými údaji se přihlas
do aplikace svých podnikových benefitů.
Vyzvedněte si je u svého nadřízeného.
Jochanán v jeskyni. Jeníku!
Voda vše vyplní. Jsou tvary?
Nejsou tvary, tvary nejsou.
Umřel jsi na železničním náspu,
umřel jsi s jehlou v ruce.
Visel jsi na stromech
a trávil ses sám sebou.
Vždycky jsi to byl ty. Nebo nebyl?
Byl. Byl.
Teď už jsi vše.
Stojíš, čekáš, víš.
Díváš se. Jan zdvíhá svalnaté ruce,
je silný, strašně silný a z jeho sevřených dlaní
kape ti na hlavu svatý dech,
hledí ti do očí,
jste bosi, ženy jsou pryč,
ty jsi pryč a i Jan je pryč.
Zní tón, jeden tón.
Nejsi vědomí. Nejsi už.
Není.
Zůstáváš, klečíš, sesouváš se k vodě
a plyneš, nad tebou nebe a hory,
rákosí a zvířený písek. Stál tam?
Nechci.
Nic.
Nevidím vůbec nic
madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.
Snad mi dnes doručí Stará bydliště
rozbalím je a položím na klavír
a nebudu je ještě číst.
V našem starém bytě bylo pod klavírem dětské hřiště,
Chtěl bych být J. M. Basquiat
Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.
Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.
Tati
Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.
Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.
Normální divné věci
Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.
Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.
Za okny, za obzory
Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště
kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,
U řeky
Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.
Ledomodré ostrovy
a srdcem se ti rozbuší
něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,
ve vodách a kamení
podél tvých cest,
Adagio Assai
se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,
plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení
a to je láska.