Vyberte stránku

Vlní se linoleum,
rybím okem hledím do tmy,
pak z hlubin se rozední,
tikot hodin, tichý.
Lidé jdou v mrazu do práce,
děti do školek, obloha je šedá,
poslušně mlčíme.
Znovu sněží.

Vracím se zpátky po svých stopách,
jsem opatrný muž, mám poetickou duši,
v minulých časů epochách,
do zad jsem vrážel si nůž.

Věci se vlní, plují sklivcem, ticho.
Nic tu není. Jen strach, co bude.
Indiáni pijí a modlí se k jedinému bohu.
Fialky naslouchají babiččinu zpěvu.
Goethe je mrtev, Kerouac a Modiglianni jsou mrtví.
Bůh je zranění. Mluví.
Uč se dělat, co nechceš dělat.
Knihy, obrazy, vůně, zvuky.
Hudba. Slova. Musíš. Jdi.
Malidoma Patrice Somé je mrtvý.
Bojují borovice o život?
Francesco z Assisi, jak tě miluji.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.