V zahradě u františkánů

Usednout v tichu
způsobem mnichů
na slunci, ve stínu,
kde lidi chodí a těší se
v zahradě františkánů
z bílých girland květů,
na bílých lavičkách,
na výslunní i v stínu,
v tajném reji serafínů.

Mezi růžemi, co jemně kynou
ve vlnách a zvuku harf
a ty zvuky nesou se,
když lehkými hlavami kývou květy,
co Francesco sázel bos
s lehkou hlavou a bratří siluety
skláněly se, dlaně v zemi
a zvuk se nes až za planety.

Chci si sednout jako dřív,
když čekal jsem na přítele či na slečnu
a růže kynuly mým létům dalším
i těm dozadu. Ten jiný svět
za rohem Jungmaňáku,
kde Boží prst i s celou dlaní
byly tam i v cvrlikání ptáků.

A přes pár domů vzduchem dál
ve Vodičkově měl Fráňa atelier
a tam prý sedával
s mudrami v rukou,
v tichu, v tichu.

Kdy se jen vrátím domů k bratřím?