Už ani jedno ucpané sítko v odtoku!
Na křídlech mant a obřích rejnoků,
v hlubinách najdu černý diamant,
tam pustím se a konečně nadechnu.

Ledaže bych sešel z verandy
od proutěného domu na břehu moře,
kde teď už přebývám
a bríza by venku dula mi do vousů.

Šel bych v mokasínech s třapci,
co mají hipsteři a vůbec bych
byl slušivě a čistě povlečen,
jak chodí hipsteři.

A večer na skleničku nebo dvě
nebo tři, zmizel by už alkoholismus,
už bez viny a obav v poklidu se podnapiju,
vezmu si nový svetr s dřevěnými knoflíky,

aby dívky nemyslely, že jsem nějaký obejda,
nějaký chlípný vágus v polobotkách,
ne ne, jsem básník, říkám stydlivě,
už nemusím třást se před světem

a dívka oddychne si,
ví, že má dost času, že vůbec je dost času
a svět je přátelské a dobré místo k životu
a já žiju rád a hledím zasněně,
jako bych vzpomínal, že jsem byl mlád.

Za tmy se vracím do domu z proutí,
nezamykám, nemám ani dveře,
ani okna, jen modré rolety v ráhnoví
s provázkem a držátkem ve tvaru srdíčka
a vane do nich modrá bríza.

Velebím vleže život a slaměné matrace
tiše šustí, ze dveří slyším moře tak blízko
a moudrost světa, vzduchu
ke mně přichází jako domorodá žena, jenž
důvěrně známé zvuky cizích slov a řeči přináší

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevována tajemství.

Temné ženiny rty mi šeptají o dalších světech,
aniž by se hýbaly, velké kruhy jejích náušnic
jsou snad vstupními branami, v nichž
se napůl ocitám při plném vědomí;
jsem tady i tam zároveň.

Jsem ve starém světě, kde
smyslem je vše a samo sebou; jsem,
to stačí. Všudypřítomný a rozkročen
mezi světy mohu srovnávat rozdíly.
Jak bych mohl zapomenout?

Vždyť tady jsem doma,
mezi purpurovým vlnovím staveb bez hran,
jejich výškovými rameny magentové měňavosti,
v jemně tepajícím jsoucnu jiných bytí.
Chvěje se nach a modř,

rozpoznávám staré skály a údolí,
vítá mě ovzduší, kterým jsem
a tak mizí i rozdíl mezi mnou a
šeptajícími ústy. Jsem mnoho bytostí,
všechny snad — jsme jednou bytostí.

Plynu.
Vždyť tohle je ono. Tohle je život.
A vzniká a vzniká, žádný problém, mění se po věčnost.
Neumírá. Je tu Bůh? Je tak přítomen,
tak samozřejmý, že nikoho ani nenapadne
jej hledat. Niama problema.

Rudofialový je náš svět. Jmenuje se
Rozmanitost. Přestože vše je ve všem a
všude nebo snad právě proto, rozmanitost je
nesrovnatelně důmyslnější než rozdíl mezi stromem a ptákem
na Zemi. A Země je těžká a nepoddajná, její
diverzita je jen takový školní pokus.

Jsem v úžasu. Nějakým záhadným způsobem
je kolonie Země zabydlena malou částí našich
skutečných Já, která uvěřila něčemu,
co vůbec nedává smysl. Nebo dává.
Jako v dětské stavebnici.

Dveřním otvorem vidím pomalé kývání
velkých palmových listů. Už nepřemýšlím,
zda jsem šťastný. Jen se dívám, cítím, poslouchám.
Básně nepíšu. Jen občas ráno,
když růžoví nebe a toulavé štěně mi olízne ruku.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Báseň, jenž nezná křeči

Sedě u řeky ve stínu, lapal jsem velikou myšlenku.
Konečně červen, červenec, pondělí,
zapsat si básničku pro sličnou Leňulenku,
snad nedá mi její choť do huby:

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.

Psychoanalytická báseň

Třpytivou promenádou moudrých žen,
ňadry medem vonících, poezií dámských jmén,
vřelou náklonností, bezpečím tak naplněn,
že nechci, já nechci už vyjít ven.