Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Kde jsem byl, tu vody se tříští
a kde jsi ty, jen měsíc, poděs, nocí se blyští.
Lásku jsem zahodil do balvanů a lesklých klád,
teď píšu tu sonety, dobře, že nejsem mlád.

Byla jsi, tu děje se cosi,
tvé řasy, co sek sek pochyby kosí,
voní tma ze záhybů ramen

a dávný dávný mokrý kámen
od třpytivých jisker dna
z hlubin stoupá… I moje tma.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.