Slunce ve svůj vroucí východ vchází,
na stromech hřejí si bříška ptáci,
ve zracích rána a teplé záři
lesknou se očka i pírka šedá,
korouhve svaté na paneláci.

Tolik bílých rán,
v nichž zvonky klinkají fialovou vůní
a oblaků lány přikrývají měsíc v nebeské tůni.
Chceme teplo a něco mateřského v Zemi,
co kolébá nás a chceme vůni a purpur
a barvy nebe a vzdávání se beznaděje
a dýchat a brát si zlaté závoje Slunce,
když padají k nám dolů,
jak stěny chrámů v bezvětří.

Zlátnou v bezčasí tváře našich dětí,
v úsvitu jim krášlí úsměv
závan snu a probouzení.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů