Vyberte stránku

Slunce ve svůj vroucí východ vchází,
na stromech hřejí si bříška ptáci,
ve zracích rána a teplé záři
lesknou se očka i pírka šedá,
korouhve svaté na paneláci.

Tolik bílých rán,
v nichž zvonky klinkají fialovou vůní
a oblaků lány přikrývají měsíc v nebeské tůni.
Chceme teplo a něco mateřského v Zemi,
co kolébá nás a chceme vůni a purpur
a barvy nebe a vzdávání se beznaděje
a dýchat a brát si zlaté závoje Slunce,
když padají k nám dolů,
jak stěny chrámů v bezvětří.

Zlátnou v bezčasí tváře našich dětí,
v úsvitu jim krášlí úsměv
závan snu a probouzení.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.