Slunce ve svůj vroucí východ vchází,
na stromech hřejí si bříška ptáci,
ve zracích rána a teplé záři
lesknou se očka i pírka šedá,
korouhve svaté na paneláci.
Tolik bílých rán,
v nichž zvonky klinkají fialovou vůní
a oblaků lány přikrývají měsíc v nebeské tůni.
Chceme teplo a něco mateřského v Zemi,
co kolébá nás a chceme vůni a purpur
a barvy nebe a vzdávání se beznaděje
a dýchat a brát si zlaté závoje Slunce,
když padají k nám dolů,
jak stěny chrámů v bezvětří.
Zlátnou v bezčasí tváře našich dětí,
v úsvitu jim krášlí úsměv
závan snu a probouzení.
Až den dohoří
Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři
Krátké básně
a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.
Múzy
Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,
Živá voda
Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.
Zen
Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.
Léto
Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.
Kreativita
jsou těstoviny polité medem;
přelévám to do vlastní Styx,
Sonet pro EM
Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů
Kupte si mé sny
mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.