Teď, když je po všem

Posvátné básně
až den dohoří,
když večer se zhasne
světlo na Okoři

a staré tlusté knihy,
co na dvou místech začínají
a vše pak končí v Palestině.

Tady dole
jsou nohy k chůzi; a k té jsou zas chodníky,

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů

mám jich doma šanony —
jak na srdci šelesty,
jak mlýnské kameny.