Teď, když je po všem
a Charón z lodi kývá,
starý hlas se nese vesmírem
a není nic, co zbývá.

Ani mladá ňadra
jako třešně, jako hvězdy,
jako oči Afrodíté,
co smějí se ti do dlaní,

jaká slast a štědré naplnění
šťavnatými hrozny smíchu
a rychlý dech a vlčí máky
a čisté nebe v blankytu.

A poslední sladké fíky
a bosé nohy Veroniky,
v zvucích, vůních, v trávě milování
ani slunce svit a kůra vroucích borovic už tě nezachrání.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů