Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.
Červené kameny Samarkandu,
horký bílý písek v tvých platónských sandálech,
fontány, gejzíry, zima na Islandu,

tvůj vlastní svět pražského sídliště Skalka,
louky, prach a žlutá stavení Besednic.
Modrý večer v mihotavých Skalinách.
Boží hlas byl tvým nezhojitelným zraněním.
Vanul ti nad Vltavou, nebylo, čeho se bát,
v setmění zněl ti vousatou hlavou.

Na úpatí hor s nebeskými stromy
ti do zad ostnem tvého štířího ohonu
pak pronikl jed.
Šel jsi dál. Sídliště, továrny, školy
a socialistické kempy – mezi blahobytně
bloudícími Holanďany v obřích karavanech.

Pohledem z mahagonu starostlivě vzhlížíš vzhůru
posedlý neviditelným. Prostokladem zření
stoupals po horských schodech
pro svůj vlastní tón – až k Prométheovi.
pro svou hruď. Získals svůj
„vytrvalecký hrudník“.

Nezjevenost v otázkách po smyslu „navždy“,
v poznámkách na okrajích Knihy Proměn,
nehmatné, měděnkou skví se tvé Bytí.
Žíhané azury svetrů a prázdnin,
atomové mlčení umakartových jader, s dýmkou,
s kočárem na liduprázdných sídlištích.

Roky a roky v pohybu, nejisté sny
o vykoupení, nirváně. Dvě malé děti
a láska, láska nejkrásnější ženy.
Tuhle lásku jsi přenechal nám pro potěšení,
životu mláďat ve snění a snídaním,
když už jsi byl někde pryč, v práci.

Zrytými, hrkavými a třesoucími se výtahy,
tramvajemi, mizícími v tmách, jak dlouho ještě
kolik zbývá, kolik let.
Kým jsi to býval, než ses narodil,
než jsi začal hrát, než jsi přestal hrát
a přestal vyučovat. Kým jsi byl, než přestals.

A byl to Bůh! BŮH! Svatý Bůh, kdo rozžehl
v tvé hlavě spirály smaragdových světýlek
jako vánočních lucerniček.
Jasně jsi rozumněl
k řece, k řece! Teď já hledám,
co zbylo po těch slovech.

Sedávám, dřepím u řeky donekonečna,
i ke mně mluvívá a teď
mi to konečně všechno došlo.
Myriády skutečností,
s kterými jsem si léta
lámal naše vousaté hlavy!

Kosmos je svatý! Allene! Vše je svaté!
Nesmrtelnost, jak ji teď chápu.
Svaté verše v šuplíku Saturnových měsíců!
Jsme čistí! Vždy jsme byli nejčistší,
nejsvatější, nejskvělejší, posvátní
v nebeském plahočení.

Asklépios, Manitou, Ježíš
i ten žárlivý židovský Bůh!
Jsme měkcí
galaktičtí seřizovači, pozorovatelé a vědci,
tvůrci všehomíra, antiperel, polštářů,
bipolárních poruch, strachu, nákupáků,

jsme svatí rytíři, fisher kings
se síťovými taškami komunismu,
nepatrní, obrovští harmonizátoři titánské dharmy.
Nemoc je ztráta paměti, cizost, blízkost,
všechno je to samé,
herní konzole s joystickem – pákou ra-dos-ti

z pásu Orionu, tvá stříbrná moje hlava z atomů
hvězdného prachu,
sestup k hlemýžďům na Zem,
s výškou svých očí, z výšky jízdních řádů,
lež s nimi chvíli.
Prýštivý lesk a spousty, miliardy atomů,

baobaby, tarantule a robotické krouhače,
mléko, rtuť, vítr,
skromné hlavičky jitrocele
líbají jitro
kývavou modlitbou podél cyklostezky
z Karlovic do Karolinky:

Svatý Dech všech světů,
paprsek mého srdce,
až ruce mi vytryskly od sebe
ve vizi horoucího světla planet; nebe
a fialových čar světa po věky
Já jsem.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.