Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.
Červené kameny Samarkandu,
horký bílý písek v tvých platónských sandálech,
fontány, gejzíry, zima na Islandu,

tvůj vlastní svět pražského sídliště Skalka,
louky, prach a žlutá stavení Besednic.
Modrý večer v mihotavých Skalinách.
Boží hlas byl tvým nezhojitelným zraněním.
Vanul ti nad Vltavou, nebylo, čeho se bát,
v setmění zněl ti vousatou hlavou.

Na úpatí hor s nebeskými stromy
ti do zad ostnem tvého štířího ohonu
pak pronikl jed.
Šel jsi dál. Sídliště, továrny, školy
a socialistické kempy – mezi blahobytně
bloudícími Holanďany v obřích karavanech.

Pohledem z mahagonu starostlivě vzhlížíš vzhůru
posedlý neviditelným. Prostokladem zření
stoupals po horských schodech
pro svůj vlastní tón – až k Prométheovi.
pro svou hruď. Získals svůj
„vytrvalecký hrudník“.

Nezjevenost v otázkách po smyslu „navždy“,
v poznámkách na okrajích Knihy Proměn,
nehmatné, měděnkou skví se tvé Bytí.
Žíhané azury svetrů a prázdnin,
atomové mlčení umakartových jader, s dýmkou,
s kočárem na liduprázdných sídlištích.

Roky a roky v pohybu, nejisté sny
o vykoupení, nirváně. Dvě malé děti
a láska, láska nejkrásnější ženy.
Tuhle lásku jsi přenechal nám pro potěšení,
životu mláďat ve snění a snídaním,
když už jsi byl někde pryč, v práci.

Zrytými, hrkavými a třesoucími se výtahy,
tramvajemi, mizícími v tmách, jak dlouho ještě
kolik zbývá, kolik let.
Kým jsi to býval, než ses narodil,
než jsi začal hrát, než jsi přestal hrát
a přestal vyučovat. Kým jsi byl, než přestals.

A byl to Bůh! BŮH! Svatý Bůh, kdo rozžehl
v tvé hlavě spirály smaragdových světýlek
jako vánočních lucerniček.
Jasně jsi rozumněl
k řece, k řece! Teď já hledám,
co zbylo po těch slovech.

Sedávám, dřepím u řeky donekonečna,
i ke mně mluvívá a teď
mi to konečně všechno došlo.
Myriády skutečností,
s kterými jsem si léta
lámal naše vousaté hlavy!

Kosmos je svatý! Allene! Vše je svaté!
Nesmrtelnost, jak ji teď chápu.
Svaté verše v šuplíku Saturnových měsíců!
Jsme čistí! Vždy jsme byli nejčistší,
nejsvatější, nejskvělejší, posvátní
v nebeském plahočení.

Asklépios, Manitou, Ježíš
i ten žárlivý židovský Bůh!
Jsme měkcí
galaktičtí seřizovači, pozorovatelé a vědci,
tvůrci všehomíra, antiperel, polštářů,
bipolárních poruch, strachu, nákupáků,

jsme svatí rytíři, fisher kings
se síťovými taškami komunismu,
nepatrní, obrovští harmonizátoři titánské dharmy.
Nemoc je ztráta paměti, cizost, blízkost,
všechno je to samé,
herní konzole s joystickem – pákou ra-dos-ti

z pásu Orionu, tvá stříbrná moje hlava z atomů
hvězdného prachu,
sestup k hlemýžďům na Zem,
s výškou svých očí, z výšky jízdních řádů,
lež s nimi chvíli.
Prýštivý lesk a spousty, miliardy atomů,

baobaby, tarantule a robotické krouhače,
mléko, rtuť, vítr,
skromné hlavičky jitrocele
líbají jitro
kývavou modlitbou podél cyklostezky
z Karlovic do Karolinky:

Svatý Dech všech světů,
paprsek mého srdce,
až ruce mi vytryskly od sebe
ve vizi horoucího světla planet; nebe
a fialových čar světa po věky
Já jsem.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů