a objetí modři širých nebes přichází,
průzračnost povětří, vůně i zář,
nový den po noci nadchází,
proč do mě padá stesk a pláč.
Vyjít tak bosky do polí
jako kdysi, jen s kosou a písničkou
a vznést se do daleka jak sokoli,
letět výš aspoň na chvíli maličkou,
kde šumí klid a vane věčný dech,
kde výšek září modrý třpyt
a písně z polí hladí svět,
kde radostí je pouhé Být.
Za hřbitovem s harfou lidi žijou ještě
přišli už domů a v oknech se svítí,
pan Sudek fotí si na sklech kapky deště,
vlažná noc snáší se na hřbitovní kvítí.
Manitou skládá básně
z horských ples a ostrým vzduchem
snáší se na indiánské třásně,
do očí, do vlasů, do šípů s lukem.
Tajemství
Vždycky dostanu lepší náladu, když si přečtu Vonneguta nebo Hellera. Zároveň mě zachvátí nezřízená touha po sebevyjádření. Během života jsem získal nejasný pocit, že by to mohlo mít nějaký smysl. Je to taky jedna z mála činností, které se dají dělat, když bydlíte v...
Když jdeš letním večerem
po chodníku umilovaném stopami žen,
když v soumraku zamíříš s přítelem
v zahrádku pod jasan, někam ven, někam ven,
sklenice září pod vonícími stromy,
ty zase chceš jen polibky umilovat
zchvácené špičky nohou drahé ženy,
znovu a znovu k nim božské hrozny pokládat.
A Héraklés nese vám další pohár,
Andulie
Slyšel jsem pavoučí praskání,
jak stárly velké stromy,
co delfín pak letěl jsem oceány,
až patřil jsem daleko za obzory.
A bílá paže vinula se mi kolem ramen
Když procházíš svou dávnou krajinou
větve stromů se ti nad cestou skloní.
Když večer svítící květy se zavinou,
v noci pak hvězdy dívat se přicházejí.
Vzdechy tak voní teplá zem
a modři a stříbru se otevíráš,
vlévá se do nohou jak polibkem
dávných rtů, co ve snech si připomínáš.
Hřeje bronzový dech řek
plující pomyšlení
čeří závoj do vlnek,
vstoupíš a víc tě není.
Křehoučké brýle starých dam
v nich slunce se zvolna otáčí
a průsvitné ruce samý šrám,
jak nesly by náruč bodláčí.
Kde jsou ty dívky a jejich dětství
a dlouhé vlasy, oči hluboké
dvojic slečen kol fontán na náměstí,
letní třpyt opírá se do oken
Teď, když je po všem
a Charón z lodi kývá,
starý hlas se nese vesmírem
a není nic, co zbývá.
Ani mladá ňadra
jako třešně, jako hvězdy,
jako oči Afrodíté,
co smějí se ti do dlaní,