a objetí modři širých nebes přichází,
průzračnost povětří, vůně i zář,
nový den po noci nadchází,
proč do mě padá stesk a pláč.

Vyjít tak bosky do polí
jako kdysi, jen s kosou a písničkou
a vznést se do daleka jak sokoli,
letět výš aspoň na chvíli maličkou,

kde šumí klid a vane věčný dech,
kde výšek září modrý třpyt
a písně z polí hladí svět,
kde radostí je pouhé Být.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

Pes

Z doupat lidských měst
dej se nocí vést,
Zemí nech se nést
z chodníků a cest.

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.