Vyberte stránku

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.

Skoro ticho, namáhám se zas
jen tak vleže na parketách,
vzduchem jde, co nechci; nudím vás.
A ticho jen vzbouzí známý strach.

Děti dělají úkoly,
tak je chvíli klid,
já pořád jen o cosi zápolím,
přestože ticho, je toho plný byt.

Seber se, narovnej, už na to máš věk,
večer co večer říkám si;
teď už tě za límec nechytěj,
že kouříváš v setmění na balkónu.

Ale neprohlédám vůbec nic,
nemůžu na to přijít.
Uklidím stohy dětských skic,
z papíru vlaštovek, zametu semínka po melounu.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.