Vyberte stránku

Ruměná vůně a temná ambrózie,
šera svit barvy stmívání pije,
v hebké zemi a doteku měkkých tráv
horké slunce svléká nebes širý háv.

Teplé vůně drsný džbán a zranění od bohů,
splývá nahý bronz Artemis po boku,
luk a šíp a tětiva modrého snění
napne se, vystřelí a nese k zapomnění.

A měď a ovanutí těch bosých nohou
jak z nebes večerní šperk jejich třpyt
zpomaleně po kůží jí běží
a ústa z něj musí, musí pít.

A ze všech stran se v obzory rozletí
vody z jantaru a stříbra, rozepnou se kol
a blouznivý dech rtů, co spí,
co vzdychnou ze sna v měkkém moll.

Čím je světlo starých, dalekých hvězd,
titánskými jsme-li šípy bohů zasaženi,
když ve snách raději nechcem věřit ani,
že září pro nás v prachu cest.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.