Ruměná vůně a temná ambrózie,
šera svit barvy stmívání pije,
v hebké zemi a doteku měkkých tráv
horké slunce svléká nebes širý háv.

Teplé vůně drsný džbán a zranění od bohů,
splývá nahý bronz Artemis po boku,
luk a šíp a tětiva modrého snění
napne se, vystřelí a nese k zapomnění.

A měď a ovanutí těch bosých nohou
jak z nebes večerní šperk jejich třpyt
zpomaleně po kůží jí běží
a ústa z něj musí, musí pít.

A ze všech stran se v obzory rozletí
vody z jantaru a stříbra, rozepnou se kol
a blouznivý dech rtů, co spí,
co vzdychnou ze sna v měkkém moll.

Čím je světlo starých, dalekých hvězd,
titánskými jsme-li šípy bohů zasaženi,
když ve snách raději nechcem věřit ani,
že září pro nás v prachu cest.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů