Když rozbřesk túje rozsvěcí,
odkud začít nový den?
Chci i nechci vyjít ven
ze snu s Bárou Tachecí,

kde měla ten úsměv Mony Lisy…
Co přináší však nový den?
Vždyť noc zanechá aspoň sen
či slast spánkové paralýzy.

Třpytivou promenádou moudrých žen,
ňadry medem vonících, poezií dámských jmén,
vřelou náklonností, bezpečím tak naplněn,
že nechci, já nechci už vyjít ven.

Co je mi do temných archetypů,
psychologií, komplexů, neuróz?
Když v snění o tobě jsem virtuóz
a tak rád se nořím do zrádných mýtů.

Ale Carl Gustav Jung mi ve snu
řka, když podal svou zkrvavenou dlaň!
„Lidstvo je slepá, vzteklá saň;
snad čeká, až sám na kolena klesnu.“

A v přízemí jeho starého domu
byl teď smutný supermarket
a místo tvých očí něžných Markét,
čočky kamer průmyslových dronů.

A znavených a tučných Faustů fronty
a šípy v tobě a v sochách žen z betonu litých
a rudé obličeje těch Faustů zlitých,
co v pivu zoufale hledají zdravé ionty.

Než stříbrné potůčky hvězd z kopců stekou,
než v návrat mi zavoníš z borovice
a krásných žen už nebude tady více,
budu se živit jen sny se suchou vekou.

Až zbude mi jen alkohol snů a básní
a Siddhartova miska proti proudu rozběhne se,
snad umírat pak budu u tebe v lese
a všichni a všechno konečně zkrásní.

Chtěl bych být J. M. Basquiat

Chci být trhanem a přesto slavným,
chodit bos na kávu pod kaštany.
Chci mysl i ruku, co pohybem plavným
nanáší skvostné vlny a jisté hrany.

Chci složité lebky s meridiány myšlenek
v čárách, linkách, zubaté, co chrlí kletby
i cítit se jako když z Čech přijedu do Huslenek,
na Moravu, kde do nebe člověk nejraději vzlét by.

Tati

Jdeš cestami zimních světů
všemu tak blízko, tak blízko
mlčením zavíráš ústa bohům.
Spálil jsi své tóny z ebenu
i strunné klece slonovinových věží
tisíců pián a lesklých klavírů.

Z potopených katedrál zvedá se
tvůj prorocký prst a míříš
stříbrnou bradou k souhvězdím.

Normální divné věci

Když vstávám, příslib Všeho se ještě vznáší.
V slunci komín svůj pruhovaný svetr svléká
a dívce ve výtahu, co etážemi se snáší,
pomalu vrací se ranní sklenice mléka.

Koupím si láhev J. Danielse,
tu medovou, co teď dělají,
lehnu si do lesa do krmelce
a dělat, že hvězdy mi mávají.

Za okny, za obzory

Co je za okny, za obzory,
mám se znova ptát i příště,
vlaštovky vysoko tají své názory,
za letu shlédají na sídliště

kdesi pod sebou, ve věžácích
šoupe se pantoflemi a píší básně,

U řeky

Jsou básně plné věžáků, píšu ti dálkou,
jsou různý věci, sladkou jsem zahálkou.
Bosé prsty dala jsi a řekla seď u řeky,
tma kolem tekla a ramena zahal svý do deky.

Ledomodré ostrovy

a srdcem se ti rozbuší

něco nesmírného v skrytu,
co je, není a přesto ví,
tu dálku hvězd, co sní
a v kouzlech mýtů,

ve vodách a kamení
podél tvých cest,

Adagio Assai

se zády napnutými a jinošským smíchem,
tos býval ty, k nevíře,
bohům jsi kradl z talíře,
jezera těšila tě vábným tichem,

plul jsi tmou,
byl jsi s Bohyní,
co nechala ti procitnout
tvoje srdce z kamení

a to je láska.