Vyberte stránku

Když rozbřesk túje rozsvěcí,
odkud začít nový den?
Chci i nechci vyjít ven
ze snu s Bárou Tachecí,

kde měla ten úsměv Mony Lisy…
Co přináší však nový den?
Vždyť noc zanechá aspoň sen
či slast spánkové paralýzy.

Třpytivou promenádou moudrých žen,
ňadry medem vonících, poezií dámských jmén,
vřelou náklonností, bezpečím tak naplněn,
že nechci, já nechci už vyjít ven.

Co je mi do temných archetypů,
psychologií, komplexů, neuróz?
Když v snění o tobě jsem virtuóz
a tak rád se nořím do zrádných mýtů.

Ale Carl Gustav Jung mi ve snu
řka, když podal svou zkrvavenou dlaň!
„Lidstvo je slepá, vzteklá saň;
snad čeká, až sám na kolena klesnu.“

A v přízemí jeho starého domu
byl teď smutný supermarket
a místo tvých očí něžných Markét,
čočky kamer průmyslových dronů.

A znavených a tučných Faustů fronty
a šípy v tobě a v sochách žen z betonu litých
a rudé obličeje těch Faustů zlitých,
co v pivu zoufale hledají zdravé ionty.

Než stříbrné potůčky hvězd z kopců stekou,
než v návrat mi zavoníš z borovice
a krásných žen už nebude tady více,
budu se živit jen sny se suchou vekou.

Až zbude mi jen alkohol snů a básní
a Siddhartova miska proti proudu rozběhne se,
snad umírat pak budu u tebe v lese
a všichni a všechno konečně zkrásní.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.