Prosil jsem své srdce, ať přestane už bít.
Ať zlatooké bohyně než jej snědí,
bílou patou obměkčí je v bosém reji
a před hostinou ponechají v zemi tlít.

„Proč?“ ptá se srdce, „nejsi tady se mnou rád?“
Jsem překvapený. Jaký hlas má to srdce —
měkký a suchý jak mého táty ruce,
jako písek, když na poušti se přesýpá.

Pojednou pak pokojem rozlila se zář
(zimní slunce stulilo se mezi domy)
přes srdce, zkřehlé prsty i holé stromy,
takové, co v Assisi mi hladívalo tvář.

A srdce bije dál. Nemluvíme ani,
ten známý tlukot neslyšel jsem tisíc let.
Naposled, když pouhý žebrák zastavil svět
a podržel to srdce v měkké suché dlani.

Postříbřený vzduch a němě trvá cosi,
světla hvězd po zemi kladou jemné plíšky
na stromy, na střechy, dětem na kulíšky —
je nic, je všechno, my hřejem si zmrzlé nosy.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů