Vyberte stránku

Prosil jsem své srdce, ať přestane už bít.
Ať zlatooké bohyně než jej snědí,
bílou patou obměkčí je v bosém reji
a před hostinou ponechají v zemi tlít.

„Proč?“ ptá se srdce, „nejsi tady se mnou rád?“
Jsem překvapený. Jaký hlas má to srdce —
měkký a suchý jak mého táty ruce,
jako písek, když na poušti se přesýpá.

Pojednou pak pokojem rozlila se zář
(zimní slunce stulilo se mezi domy)
přes srdce, zkřehlé prsty i holé stromy,
takové, co v Assisi mi hladívalo tvář.

A srdce bije dál. Nemluvíme ani,
ten známý tlukot neslyšel jsem tisíc let.
Naposled, když pouhý žebrák zastavil svět
a podržel to srdce v měkké suché dlani.

Postříbřený vzduch a němě trvá cosi,
světla hvězd po zemi kladou jemné plíšky
na stromy, na střechy, dětem na kulíšky —
je nic, je všechno, my hřejem si zmrzlé nosy.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.