Vyberte stránku

Čekám, až čas se mi zkrátí,
šedou kůži mám žlutou,
z oblohy valí se bílé harampádí,
tma je za okny a zima v rukou.

Zatím hledám cosi,
co ohřeje prázdné chvíle,
čekám, až řekne mi kdosi,
že bude dobře a babičce rozkvetou opuncie,

že zas přijde květen, červen, červenec,
zakloním se až přeletí ptáci nade mnou
a komár večer u ohníčku udělá pupenec
a potají dáme si pusu s Luckou Binkovou

a soumrak bude vonět,
tou vůní zvláštní světlo snese se
do větví borovic přesně v pět
a babička koláče k večeři přinese.

Pak vrátím se zase na místo,
které budu navždy vzpomínat,
kam tajemství jdu vstříc najisto,
tam, kde se srdce začalo rozpínat,

v tichu a vůních cesty lesem
a světlu tůní a tmavých kůr.
Kde jsou ty kecky, co na nohou měl jsem,
když prost jsem byl všech svých chmur.

Čekám, až dny se mi dovlečou
přes hřiště, školy a továrny,
spěchám, než nohy mi otečou
vyzvednout děcka od Jindry z kovárny.

Baroko

V Lidlu mají v akci jejich divné moka,
miláčku Constance šeptej mi francouzsky,
až sejdeme z vyhřátého bulváru,
až sami jsme spolu v naší černobílé fotografii.

Vědma

V mé peněžence je prázdná kapsa na zip,
tu otevřu a vejdu dovnitř.
Dívám se do zrcátka, zvednu hlavu
a procházím do pokoje.
V houpacím křesle tu sedí stará žena,
ptám se jí, zda je tu něco, něco ze sna,
co nepoznávám, co si nepamatuji.

Utopiae marine

a já mlčím a jsem básněn, bosý
a téměř starý. Jsem tkán éterem,
jsem zrodivším se delfíňátkem a okny bríza
mi fouká do tváří. Jsem spokojen
a tak jsou mi zjevena tajemství.

Zbytečná báseň

Bojím se, že teď začnu psát
jak moderní básníci,
bez patosu, niterně,
jak by se to mělo.

Jsem strašně rád,
že Vietnamci už nejsou Rákosníci.
Soudobé básně jsou příšerné
a mně z nich bolí čelo.

Strach

Je večer a venku tolik krás,
snad zapomínám. Vděčný jsem,
že nevnímám ten stojatý čas,
když slunce kyne tichým zdem.