Čekám, až čas se mi zkrátí,
šedou kůži mám žlutou,
z oblohy valí se bílé harampádí,
tma je za okny a zima v rukou.

Zatím hledám cosi,
co ohřeje prázdné chvíle,
čekám, až řekne mi kdosi,
že bude dobře a babičce rozkvetou opuncie,

že zas přijde květen, červen, červenec,
zakloním se až přeletí ptáci nade mnou
a komár večer u ohníčku udělá pupenec
a potají dáme si pusu s Luckou Binkovou

a soumrak bude vonět,
tou vůní zvláštní světlo snese se
do větví borovic přesně v pět
a babička koláče k večeři přinese.

Pak vrátím se zase na místo,
které budu navždy vzpomínat,
kam tajemství jdu vstříc najisto,
tam, kde se srdce začalo rozpínat,

v tichu a vůních cesty lesem
a světlu tůní a tmavých kůr.
Kde jsou ty kecky, co na nohou měl jsem,
když prost jsem byl všech svých chmur.

Čekám, až dny se mi dovlečou
přes hřiště, školy a továrny,
spěchám, než nohy mi otečou
vyzvednout děcka od Jindry z kovárny.

Živá voda

Myslím sice na Paříž,
dálkou běží mi srdce,
kolem mě však těžká mříž
a mám svázané ruce.

Zen

Slibuju, že nebudu už dál psát,
jenom v hlavě si básně nechám tkát.

Léto

Dědečkovy tři vzrostlé lípy
jsou obsypané květy.
Včely se střídají s čmeláky,
omámeně narážejí do oken.

Sonet pro EM

Kresli mi oázy za nocí z ebenu,
namaluj obrazy, kudy chodíš,
mysli si, že víc se nenarodíš;
nakresli savanu, fontánu z plamenů