Vyberte stránku

Chodím, takříkajíc s očima dokořán
a nevidím vůbec nic.
Zajet tak v sobotu k Valentům do Modřan,
zcelovat příteli drsnou líc.

S bolavými zády a jazykem na vestě
kolečka kroužím, kouknu sem a kouknu tam,
procházím po tichém maloměstě
do parku, k jezírku, sám a sám.

Snad sním o vzdáleném New Yorku,
o downtownu širokých chodnících,
o pachu kuřat a smogu v oknech zadních dvorků,
o statných černoškách na nočních tržnicích

s ovocem a zeleninou na Times Square svítícím,
o soše soch jako když doma ji svaříš —
zelenou ženu s nitrem v plechu dunícím
a toužebně myslím na Paříž.

Ohromen. Zcepenělý a s husí kůží,
div, že neomdlévám dotykem bohů,
slzy mi stékají po tvářích
pod věží z jiných světů, zázrakem z větru a kovu.

Uchvácen bohyní, co stojí na Zemi
obří a skutečná, nepochopitelná,
dotek Titánů: „Tady jsme!“ — k neuvěření
nad všechny představy nepoznatelna.

A Francouzky voněly temnou čokoládou,
dlouhé náušnice jim stříbrem se chvěly v těch vůních,
společně s prameny, jejich hřívou rozevlátou
medových bohyň v posvátných sálech trůnních.

Podpatek zlomil se jedné z nich,
jak spěchala ranní ulicí se sluncem v zádech,
madame Reynouardové viděl jsem na ústech lehký smích,
bosá šla dál, mně zůstal po ní jen bolestný nádech.

Já miloval jsem bílou záři Sacré-Cœur,
stoupal jsem kamsi do výšek, do dálek,
po schodech jasných jak hudba sfér,
ve zvucích davů a přesladkých —er.

Ó Praho… má lásko. Jak toužím po tobě,
bych tebou nasmrádnul zas!
Doutnáš mi v srdci, v ztraceném srdci synově,
líbal bych, objímal tvůj známý pas.

Všechno, všechno je v tobě.
V loubích, výklencích, v obloucích kočičích hlav,
v balkónech, na březích, pod mosty žil jsem v každé době,
v staletích halil se v tvůj prašný háv.

Když jsem v tobě, na strašném I. P. Pavlova, jsi ty ve mně.
Ztracený v životech, v křídlech, sochách, kolejích.
A mnohem víc; jak sálání věků a chvění šatů jemné,
vidím tvé oči nad Vltavou, jak na mě se usmějí.

Do hor teď, do hor, stoupat k orlím hnízdům
do ticha výšek a modrého trvání,
do jiných světů, k neznámým místům
vyletět nad střechu závojů poznání.

Jak říkám, už nevidím vůbec nic.
Jako náčelník z příběhu Malého velkého muže
mizím s pohledem slábnoucích zřítelnic;
slepý jsem indián Stará stanová kůže.

Sonet o práci

Nabídky a benefity, strategie plánování,
úkoly a kontroly a seznámení zaměstnanců
s pokyny shora, pro pár mastných žvanců
z Lidlu, z Penny, z Kauflandu, co Duše se jim brání.